Může být strategie dokumentární práce, třeba nahrávání rozhovorů s pamětnicemi nebo zaznamenávání rozmanitých ženských hlasů, klíčové pro prosazování žen ve společnosti?
Určitě. Čím víc jsme vidět a slyšet – ve smyslu spíš slyšet hlasy než vidět těla –, tím je ta přítomnost citelnější, relevantnější. Českému prostředí hrozně chybí společná platforma, pocit sounáležitosti. Každý je tu sám za sebe. I třeba v rámci nečetných sympatizantek feministického hnutí jsou tady různé skupiny, akademické feministky, aktivistické anarchofeministky, ženská lobby… Ale nevidím tady potřebu vytvářet koalice. Běžná žena, která má problém, má malou šanci najít sesterské prostředí, kde by mohla cítit podporu. Nemyslím tím kamarádky, ale ten systémovější přístup k tomu, jak s tím problémem naložit a jak najít zastání u širšího společenství. S tím souvisejí i chybějící mentorky. Vidíme tu málo žen, ke kterým bychom se mohly odkazovat, veřejné intelektuálky, bojovnice za práva žen, které by zároveň byly autoritami v různých oblastech.
Angažuješ se nějak ty sama, aby se věci změnily?
S Darinou Alster a Kateřinou Olivovou jsme koncem roku 2016 založily skupinu, říkáme si Mothers Artlovers. Začaly jsme se scházet, tak jednou za tři týdny. Jsme ženy s dětmi mající zájem o umění. Většinu členské základny tvoří vizuální umělkyně, ale jsou mezi námi i kurátorky nebo filmařky. Vzájemně si prezentujeme svou práci a řešíme témata, kterými teď kolektivně žijeme. Na setkání navazují nejrůznější přednášky a workshopy, během léta jsme například realizovaly řadu akcí v rámci rezidenčního pobytu v INI Project / Prostor.
Náš prvotní impuls byl ten, že s dětmi si je někdy těžké udržet aktivní uměleckou kariéru. A to si myslím, že jsem na tom jako teoretička ještě dobře. Pro umělkyně je důležité mít vlastní prostor, který člověk v době mateřství převážně nemá. Problém je i to, že by měl člověk vydělat nějaké peníze, což většinou uměním nevydělá. A tak jde umění obvykle stranou. Je to hodně vidět tam, kde dva umělci tvoří umělecký pár. Žena prostě na čas jako umělkyně zmizí, zatímco kariéra jejího partnera není příchodem dítěte nijak zvlášť zasažená. Přijde mi důležité, že něco takového jako Mothers Artlovers existuje. Když se umělkyně-matka ocitne v situaci, kdy má pocit, že už umělkyně ani není, a štve ji to, je tady místo, kam může jít, kde jí rozumějí. Ideálně bychom se chtěly podívat víc na systémový rozměr toho, co by umělkyním-matkám pomohlo. Důležité je už i to, že zjišťují, že umělkyně před nimi řešily stejné problémy a že úspěšné umělkyně-matky existují. Je to otázka veřejných příkladů, o které se dá opřít.
Jaká byla tvoje cesta k tomu, co děláš?
Na tuhle otázku jsem odpovídala už víckrát, ale nikdy nevím, jak vlastně odpovědět. Začala jsem psát diplomku o ženách v současném českém umění, ale proč jsem se rozhodla zrovna pro tohle téma? Asi mi došlo, že se mě to týká. Cítila jsem z tvorby žen něco, co ke mně hovořilo ještě i jinak než tím, že je to chytré nebo zajímavé umění. Uvědomovala jsem si to napojení na moji vlastní zkušenost. Pochopitelně teď trochu generalizuji, ale vnímala jsem v umění žen momenty sounáležitosti. Nechci říct, že by s něčím podobným nemohl přijít muž, ale patrně by měl jinou motivaci. Cítila jsem v umění žen impulsy, které se mě silně dotýkaly. Možná mě k tomu přivedla Adriena Šimotová. Její umění na mě silně zapůsobilo, oslovilo mě. Možná někde tam přišlo rozhodnutí, že chci něco napsat o ženském umění. Jak už jsem říkala, s Adrienou Šimotovou jsme chtěly taky udělat rozhovor, ale už jsme k ní nebyly připuštěny, byla nemocná. Její pečovatel Pavel Brunclík se bál, že bychom k ní mohly zavléct bacila. A potom zemřela. S Jitkou Válovou to bylo taky smutné, byl to poslední rozhovor, který dávala.
Co se týče mého feministického přesvědčení, tak to je docela zajímavé. Jsem z rodiny, která je dost netradiční v tom smyslu, že moje máma byla s námi dětmi doma a táta mě vždycky velmi podporoval, měl mě za bojovnici. I když se pak trošku divil, že to beru až takhle vážně. Ale tu podporu jsem cítila od obou, i když moje máma si například moji diplomku nepřečetla, protože se bála, že tam bude něco lechtivého. Co se týče mého feministického přesvědčení, tak to je docela zajímavé. Jsem z rodiny, která je dost netradiční v tom smyslu, že moje máma byla s námi dětmi doma a táta mě vždycky velmi podporoval, měl mě za bojovnici. I když se pak trošku divil, že to beru až takhle vážně. Ale tu podporu jsem cítila od obou, i když moje máma si například moji diplomku nepřečetla, protože se bála, že tam bude něco lechtivého.
Tento text je pouze fragmentem rozhovoru, který v kompletní podobě vychází v knize Ženy o ženách. Obsahuje odkazy na filmy a rozhovory, které si můžete k projektu pustit, a knihy, které si můžete přečíst.
KNIHY:
ŠTEFKOVÁ, Zuzana et al. (2012). Svědectví: Ženským hlasem. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová. ISBN 978-80-86863-44-3.
ŠTEFKOVÁ, Zuzana (2014). U babičky v kuchyni se scházeli „sudeťáci“. In: MORGANOVÁ, Pavlína, ed. Někdy v sukni: Umění 90. let. Brno: Moravská galerie v Brně. ISBN 978-80-7027-272-5.
ŠTEFKOVÁ, Zuzana (2014). Všechno funguje jako spojené nádoby. In: MORGANOVÁ, Pavlína, ed. Někdy v sukni. Umění 90. let. Brno: Moravská galerie v Brně. ISBN 978-80-7027-272-5.
ČLÁNKY:
ŠTEFKOVÁ, Zuzana (2013). Nemůžeš být malířka, z tebe bude číšnice: Kariéry umělkyň v akademickém prostředí, feministická pedagogika a figura autority. You Cannot Be a Painter, You Will Be a Waitress: Careers of Women Artists in Academia, Feminist Pedagogy and the Figure of Authority. Gender, rovné příležitosti, výzkum. 14(1), 27–35. ISSN 1213-0028.
