Rozhovor začnu citátem z vaší knihy Aluminiová královna: „Jak potlačit bolení duše a zlikvidovat pocit, že jsme dílem zodpovědní za osudy těch, s nimiž jsme se osobně setkali a vysáli z nich jejich historie, abychom je pak prodali a chvástali se tím, že jsme jejich bolest dokázali pochopit a předat dál?“
Autor citovaných vět, novinář Andrej Babickij, byl můj nejlepší přítel; nedávno jsme se strašně pohádali. Ten citát je podstatou mého životního dilematu – dilematu člověka, který bere cizí lidské příběhy, zpracovává je a pak prodává. Nevím, jestli ten pocit mají i ostatní, ale ve mně to dilema vzniklo, když jsme s Andrejem Babickým pracovali na Kavkaze. Andrej je ruský novinář, který pracoval pro Rádio Svoboda – ruskojazyčnou obdobu Rádia Svobodná Evropa – a další ruská média. Asi jsme měli dost podobné pocity. Ze začátku, abych pravdu řekla, mne vůbec nenapadlo, že bych byla lidem, od kterých beru příběhy, něčím povinována. Ze začátku války měli všichni otevřenou náruč, každý nám vyprávěl svůj intimní příběh, který by nikdy nikomu neřekl, ale teď byl ve stresové situaci.
Ještě víc to fungovalo při setkání ženy se ženou. Když jsme s Mirkem Štětinou, se kterým jsem jezdila taky, přišli do rodiny, kde byla vdova, nebo jí, nedej bože, zabili dítě, mluvila se mnou víc než s ním. Její příběh jsem vždy vyslechla, napsala ho a měla pocit, že se tím něco změní. A ono se nic nezměnilo. Mezitím jsem už zase byla dál, nasávala jiné příběhy.
Když jsem po letech potkala stejné lidi a na něco se jich zeptala, řekli mi: „Proč bychom ti měli něco říkat? Když jsme ti něco řekli tehdy, svět zůstal hluchý, nic se nezměnilo. Otevřeli jsme ti svoji duši, vypověděli to nejintimnější, a je to šest let a pořád nás tu bombardují. Už ti nic neřekneme.“ Někdy byly jejich reakce dokonce ještě agresivnější. Nebyly však namířeny vůči mně, Petře Procházkové, ale proti novinářům obecně. Oni nám neříkali svoje příběhy proto, abychom se proslavili, dostali zaplaceno, napsali hezkou knížku, ale aby se svět dozvěděl o jejich neštěstí. Byli jsme prostředníkem k tomu, aby svět na jejich neštěstí zareagoval. Nemůžu říct, že by svět nereagoval nijak, ale konkrétních osudů jednotlivých lidí se naše práce bohužel nijak pozitivně nedotkla. Lidé nás pak činili zodpovědnými za to, že jsme je vysáli a nic nenapravili. Začali mít podezření, a myslím, že částečně i oprávněně, že si na nich děláme kariéru. Novinář i dokumentarista vždy loví ten nejdojemnější příběh, to nejtragičtější, nejdramatičtější, a moc se nezabývá tím, co prožívají jeho hrdinové. Jen do té míry, do jaké se mu to hodí do projektu.
Začali jsme o tom mezi sebou s kolegy mluvit. Člověk taky pozoruje jejich chování. Situace jsou různé, citlivé. Nejhorší je, když zemře dítě. To je moje hranice. Nedokázala jsem jít za takovou matkou se zeptat, jestli ji můžu na pohřbu vyfotit, i když jsem tehdy ještě vlastní dítě neměla a situaci jsem si nedokázala ani představit. Ale někteří mí kolegové, většinou muži, byli schopni na pohřeb dítěte naprosto bezskrupulózně vyrazit. Člověk je v tu chvíli bez sebe, a „to jsou pak ty nejlepší fotky, že jo“. Někdy se holt musí fotografie oželet. Mí mužští kolegové ale měli hranice ještě úplně jinde než já. Taky jsem tehdy začala mít pocit, že lidem vykrádám duše a nemám jim co nabídnout. Když jsem v roce 1994 začínala v Čečensku, ze začátku jsem si upřímně myslela, že svou prací ovlivňuji světové mínění, burcuji lidi. Měla jsem pocit, že když napíšu, že v Čečensku umírají pod ruskými bombami děti, budou v celé Evropě demonstrace, Rusko ze všeho vyloučí a bombardování přestane. Opravdu jsem si to chvíli myslela. Jenomže pak jsem pochopila, jak naivní představa to je. Zároveň jsem zjistila, jak moc jsou takové zprávy čtené a že se jimi může člověk proslavit a profesionálně prezentovat. A to se pak v člověku pere, ozývá se svědomí, říkáte si: „Dělám to přece taky proto, aby svět věděl!“
Došla jsem k tomu až po mnoha a mnoha letech, že napsáním zdrcující reportáže pomoci nemůžu. Abychom nebyli pořád v Čečensku, dám příklad z východní Ukrajiny, kde máme s mojí dvorní fotografkou a velkou kamarádkou Ivou Zímovou jednu ženu. Jmenuje se Světlana, jejímu bratrovi to při výbuchu urvalo obě nohy. Žijí se Světlanou ve strašných podmínkách, kvůli jeho zranění nemohou odejít, nemají peníze na léčení, Světlana táhne celou rodinu. Muži tam buď nejsou, nebo jsou zranění. Její příběh je šíleným příběhem člověka, který je u konce sil. Světlana mi svůj příběh vyprávěla a přímo se mě i zeptala: „Myslíte, že až to napíšeme, že mi někdo pomůže?“ Musela jsem odpovědět, že si to nemyslím. Jediné, co můžu, je dát lidem, kteří si text přečtou, možnost, aby se zachovali podle svého svědomí. Když něco víte, můžete se rozhodnout. Buď můžete dál jíst u televize párek, nebo dát nějakou korunu Člověku v tísni, který v zemi pomáhá. Ale to už je vaše rozhodnutí. Já jsem svoji úlohu splnila. Dilema, které je obsaženo v citátu, už nemám, protože vím, že toho moc nedokážu. Ale aspoň dávám lidem možnost rozhodovat se na základě pravdivých informací a to je taky hodně. Někdy je to možná za příliš velkou cenu – tím, že tahám z lidí příběhy, je traumatizuji. Někdy je to naopak, uleví se jim. Ale já nejsem psychoterapeut a ani si na něj nemůžu hrát. Někdy vám lidi chtějí říct příběhy sami, někdy je z nich musíte tahat. Každopádně v nich nikdy nesmíte vzbuzovat falešnou naději, že když vám příběh řeknou, za týden si pro ně přijede Červený kříž a odveze je. Léta to bylo moje dilema, které mimochodem vyvrcholilo velkou odbornou diskusí s paní Alexijevičovou, o které si myslím, že zcela cílevědomě okrádá lidi o jejich příběhy a pak je prodává.
Tento text je pouze fragmentem rozhovoru, který v kompletní podobě vychází v knize Ženy o ženách. Obsahuje odkazy na filmy a rozhovory, které si můžete k projektu pustit, a knihy, které si můžete přečíst.
KNIHY:
PROCHÁZKOVÁ, Petra (2003). Aluminiová královna: Rusko-čečenská válka očima žen. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 80-7106-632-X.
PROCHÁZKOVÁ, Petra (2004). Frišta. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 80-7106-792-X.
NOVINY A ČASOPISY:
Deník N. (2019–). Praha: N media. ISSN 2571-1717. [cit. 7. 8. 2019]. Dostupné z: www.denikn.cz.
Lidové noviny: Založeny 1893 – obnoveny 1988 (1988–). [deník – vydání Praha]. Praha: Lidové noviny. ISSN 0862-5921.
Květy: Časopis věnovaný poučné zábavě i záležitostem národním. (1850–1990). Praha: Jaroslav Pospíšil. ISSN 0023-5849.
