Pavlo, jak jste se dostala k dokumentární práci?
Původně jsem dělala filmovou dramaturgii na Barrandově. Napřed dětské filmy, potom filmy o mládeži a pro mládež, hodně s Karlem Smyczkem. A pak nás, tvůrčí pracovníky, v devadesátém roce rozpustili. Celá skupina lidí jsme odešli na FAMU, já konkrétně na katedru dramaturgie, ale měla jsem jen poloviční úvazek. Mám muže z bývalé Jugoslávie, který byl jako filmař vždycky jednou nohou v Německu, respektive v Západním Berlíně. Rozhodli jsme se proto – syn ještě tehdy nechodil do školy – že se zkusím taky jako on v Německu při filmařině uchytit. Jenže to nakonec nepřipadlo v úvahu, zrovna se spojovala východoněmecká a západoněmecká kinematografie.
Nicméně jsem se tam přes kamarádky z bývalé Jugoslávie okamžitě dostala do středu feministického hnutí a také k německým filmařkám, které strašně zajímalo, co dělají filmařky ve východní Evropě, jak tady ženy vnímají feminismus a ženský film. Nakonec z toho vykrystalizovalo, že si můžu podat žádost o stipendium k berlínskému senátu, který měl oddělení pro ženský výzkum, a to na studii o ženách-režisérkách východní Evropy. Stipendium jsem poměrně jednoduše dostala. Nejdříve na rok a půl, potom se ještě prodloužilo. V jeho rámci jsem začala objíždět filmová studia jednotlivých zemí ve východní Evropě. Řadu režisérek jsem samozřejmě znala z mého patnáctiletého působení u filmu. Tehdy jsem si uvědomila, že v našich zemích ženy berou jako normální věc, že jsou zapojené do filmu jako muži, že se žádným způsobem nevydělují. A taky že nemají žádné festivaly, ačkoli těsně před revolucí, v roce 1987, jsme zkoušeli založit mezinárodní ženskou organizaci KIWI – Kino Women International. Hodně se v tom angažovala Věra Chytilová, Nelly Pavlásková a gruzínské filmařky, ale fungovala jen pár let, po rozpadu východního bloku přestala fungovat.
Tehdy jste se začala zajímat o ženskou otázku ve filmu…
Už si nevzpomenu, kdy jsem byla poprvé pozvána na festival ženského filmu v Créteil u Paříže. Asi to bylo až po převratu, dělala jsem jim potom i výběr filmů z východní Evropy. V té době, v roce 1990, jsem se také poprvé zúčastnila v Berlíně masových shromáždění žen, neboť vyšlo najevo, že východní Němky jsou daleko progresivnější než ty západní. Byly víc studované, víc zaměstnané. Tuším, že jeden den v měsíci měly volno na rodinu, práci mohly mít časově přizpůsobovanou školkám, a hlavně u nich existoval paragraf 218 o potratech, který později začal platit v celém sjednoceném Německu.
Obrovská shromáždění probíhala na Humboldtově univerzitě a východní Němky na nich mluvily o své zkušenosti, kterou nechtěly ztratit, nechtěly být zahnané do domácností, jako byla v té době většina žen v západním Německu. Hodně o tom rozdílu píše Alena Wagnerová, která se v roce 1967 vdala do západního Německa: „Získala jsem tehdy větší svobodu jako člověk, ale ztratila ji jako žena. Najednou jsem nebyla víc než přívěšek manžela.“ Až do šedesátých let nesměla mít žena v západním Německu vlastní konto, a když šla do zaměstnání, musel jí to manžel podepsat, stejně jako musel písemně souhlasit s její služební cestou. Když se dítě zapisovalo do matriky, nemohla jej zapsat žena, musel jít muž. Byly to tisíce drobných věcí. V tomto ohledu nebyla v západním Německu pro ženy svoboda. Tak to vypadalo až do druhé vlny feminismu koncem šedesátých let, kdy v souvislosti se studentským hnutím začaly ženy a dívky protestovat za přijetí na vysoké školy. A některé věci se změnily až v roce 1990. V Berlíně jsem tu velkou změnu zažila na vlastní kůži.
Podobné to měly Američanky, které začaly po roce 1989 jezdit do Československa. Obdivovaly u nás velkou míru společenské emancipovanosti žen, ale velmi kritizovaly, jak to vypadá v domácí sféře. Ženy měly v socialistických zemích určitý statut, měly nárok na vzdělání, zdraví, bylo to samozřejmé, nikdo o tom nepřemýšlel. Tyto věci totiž přišly hned s prvními poválečnými ústavami – na rozdíl od mnoha západních zemí.
A jak to pak bylo v devadesátých letech u nás?
Velké máslo na hlavě má Škvorecký. Hned začátkem devadesátých let napsal: Dejte si pozor na americké feministky. Když jim pomůžete do kabátu, můžete dostat facku. Mělo to být rádoby vtipné. Navíc tady zavedl termín sexuální harašení. Tím sexual harassement zesměšnil. Deset let jsme s tím bojovaly, aby tlumočníci nepoužívali slovo harašení, ale objevovalo se úplně všade. Svou polívčičku si přihřál i Václav Havel, když v nějakém interview uvedl, že feministky nevědí, co by chtěly. Bylo to velké nepochopení. Když dvě autority tohoto formátu něco takového pustí do veřejného prostoru, je to obtížné. Celá devadesátá léta byla ve znamení osvětových akcí, přednášek, rozhovorů v televizi a rozhlase. Pořád jsme vysvětlovaly, co je feminismus a že není jenom jeden, případně že nejsme žádné modré punčochy. Bylo to únavné.
Nicméně po pobytu v Německu a Francii jsem byla nabušená tím, jaké u nich mají filmařky profesní ženské organizace, které se pokoušejí ženy prosazovat do výběrových, grantových i festivalových komisí, aby se ženy dostaly i k přidělování peněz i k práci. V roce 1992 jsem získala nějaké zahraniční finance, abych na karlovarském filmovém festivalu, který tehdy řídili Jiří Menzel s Terezou Brdečkovou, uspořádala ženskou sekci a ženský workshop se zahraničními filmařkami Připravili jsme tedy workshop, témata, ale kromě Věry Chytilové, která na takové věci vždycky slyšela, přislíbily účast snad jenom dvě nebo tři další filmařky, zejména dokumentaristky jako Helena Třeštíková. Ostatní to nepokládaly za potřebné. Byla jsem tehdy sama voják v poli, táhla jsem to, a nakonec jsem grantové peníze vrátila, použily se v rámci festivalu na něco jiného. Udělali jsme jen symbolické sezení, zájem z české strany byl minimální.
Pojďme se ještě vrátit k berlínskému stipendiu.
Na jeho základě jsem v letech 1992–1994 nasbírala hodně materiálu. Můj muž tehdy točil v Leningradu – zrovna se přejmenovával zpátky na Petrohrad –, tak jsem začala tam. Pak byla Moskva, Polsko, Bulharsko, Maďarsko, bývalá Jugoslávie… Oslovovala jsem režisérky hraného filmu a spontánně jsem s nimi natáčela interview. Tvorba se u nich nedala oddělit od životního příběhu, všechno bylo velmi propletené. Na téhle práci jsem se naučila základy orální historie. Od režisérek jsem se toho dozvěděla strašně moc, to, co se nedá nikde vyčíst – o specifickém přístupu žen k tvorbě, o tom, jak všechno zvládají, a paralelně i to, proč se nepokládají za feministky. Pamatuju si třeba, že některé Rusky říkaly: „Já nejsem žena, já jsem režisér.“ Nechtěly být škatulkovány do ženského filmu, že by tím byly degradované, protože si jej představovaly jako ženskou literaturu, růžovou knihovnu. V malém berlínském nakladatelství vyšla tehdy moje studie FrauenFilme in Osteuropa.
Podobně spontánně tehdy vznikl ještě jeden projekt. Spolupracovala jsem na filmu Příliš hlučná samota kamarádky Věry Caisové s Philippem Noiretem a usmyslela jsem si, že s ním udělám knížku rozhovorů – Philippe Noiret: Hvězdou proti své vůli (1995). Otázkami jsem ho protáhla celým jeho hereckým životem.
Pak jsem se začala metodě orální historie věnovat víc, i teoreticky, hodně byla využívaná zejména v německé sociologii. A potom přišla Jiřina Šiklová, když jela do Číny na Světovou ženskou konferenci, s nápadem, že bychom se měly podívat na dějiny ženské emancipace ve východní Evropě. My samy. Ne přes Američanky a západní feministky. Byla jsem v tu chvíli v Gender Studies jediná, kdo měl zkušenosti, jak takovou práci dělat, tak jsem začala budovat mezinárodní projekt Paměť žen. A to je moje cesta k dokumentarismu.
Jak práce na Paměti žen probíhala? Měly jste nějakou specifickou metodologii?
Hned na začátku jsme vytvořily z okruhu žen kolem Nadace Gender Studies desetičlenný tým a v podstatě jsme se učily za pochodu. Jiřina Šiklová sama rozhovory nenatáčela, ale zúčastňovala se pravidelně všech našich setkání. Vždycky při tom něco šila nebo pletla a poslouchala, občas do toho vstupovala. V týmu byla právnička Soňa Hendrychová, publicistka a spisovatelka Alena Wagnerová, filozofka Hana Havelková, Marie Čermáková – zakladatelka oddělení Sociologického ústavu AV ČR Gender & sociologie, socioložka Hanka Maříková, psycholožka Šárka Gjuričová… Některé postupně odešly, pak jsme zkoušely zapojit do týmu i mladší ženy. Ale ty rozhovory byl trochu jiné, my jsme s našimi narátorkami sdílely zkušenost života za socialismu, takže nemusely vysvětlovat, co byl třeba OÚNZ – Okresní ústav národního zdraví. Nenazvala bych to úplně spiklenectvím, ale projekt byl opravdu na ženské bázi, byl každopádně o důvěře.
První kolo rozhovorů dělalo skoro celé gros Nadace Gender Studies, všechny s velkým nadšením. Jednou za čtrnáct dní, za tři neděle jsme se scházely, vzájemně jsme si rozhovory četly a diskutovaly nad nimi. Každým seminářem jsme vyhodnocovaly, jak projekt dělat. Ze zahraničních materiálů jsme znaly i různá poučení, co se nemá – člověk nemá vstupovat do hovoru, nemá být netrpělivý, nemá zadávat tendenční otázky. Takové věci se lehce řeknou, ale v praxi je to těžší. V rozhovorech byly rozdíly. V knížce Všechny naše včerejšky je vidět, že jsme byly často netrpělivé, vstupovaly jsme ženám do řeči. Třeba jsme si potřebovaly něco upřesnit nebo doplnit a tím jsme ženu odváděly od nitě rozhovoru. Ze začátku jsme jim skákaly do řeči, ptaly se na detaily, hodnocení, ale jak jsme se učily rozhovory vést, zjišťovaly jsme, že je otázkami odvádíme z linie vyprávění. Někdo totiž jde po profesní linii, někdo po osobní, jiný po tradici rodiny nebo po partnerských vztazích.
Teď už dělám rozhovory tak, že ženy vždycky nechám odvyprávět celý životní příběh a sem tam si udělám poznámku. Teprve až na základě svých poznámek, anebo ideálně při druhém setkání, kdy si rozhovor pečlivě vyslechnu a přepíšu, většinou sama, se vracím k některým okamžikům, na které se chci zeptat víc nebo kterým jsem neporozuměla. Ptám se na souvislosti a teprve na úplném konci dávám otázky obecnějšího typu: „Co si myslíte o ženské emancipaci?“ Anebo jinou hodně zajímavou: „Jak a v čem se liší život váš od života vaší maminky a babičky?“ Na tom se vždycky hodně ukáže, protože taková otázka nutí ženy o tom přemýšlet a umožnuje jim samotným vidět ty podstatné věci. Jedna knihovnice mi říkala: „Moje babičky neměly možnost vzdělání. Četly si ve dvou knížkách, ve snáři a v modlitební knížce. Maminka měla obecnou školu a tři třídy měšťanky. Její četbou byly lidové kalendáře a romány. Já jsem již středoškolačka a moje dcera, pravnučka mé babičky, je vysokoškolačka. Z toho také vyplývá, že naše nároky na četbu již byly mnohem vyšší.“
Řadu rozhovorů jsme točily v druhé půlce devadesátých let a na jejich konci a pokládaly jsme otázku: „Jak vnímáte dnešní dobu v jejích pozitivech a negativech?“ Většinou to sklouzlo jen k negativům a obecnostem, toho jsme se už potom vyvarovaly. Otázky jsme spíš formulovaly konkrétněji: „Co si nejvíc pamatujete z roku šedesát osm?“ A tam potom vyvstávaly konkrétní věci, třeba: „Zatímco tatínek nebo muž někam vyběhli, my jsme šly dělat zásoby oleje a mouky.“ Anebo: „Rok šedesát osm mám spojený s tím, že jsem v květnu rodila, takže jsem potřebovala ohlídat dítě.“ Podobné to bylo kolem roku 1989.
To vše jsme se učily samy. Druhý a třetí rok byl projekt už na mezinárodní úrovni, každý tým si však musel vždy sehnat financování sám. Jediný, kdo měl pravidelnou státní podporu, byly východní Němky, těm se to podařilo. Bývaly pak taky týdenní mezinárodní semináře, na ty jsem sháněla prostředky já. Zde jsme o všem diskutovaly, probírala se tu národní specifika, kdo je jako národ otevřenější, kdo se bojí. Dlouze jsme mluvily i o anonymizaci výpovědí, jak mají ženy dávat souhlas s uveřejněním. Nikdy jsme nechtěly smlouvu písemně, protože by je to odradilo. Vždycky jsme nahrály souhlas na konec pásky: „Souhlasím, aby to bylo použito.“ Někdo třeba řekl: „Ne, až padesát let po mé smrti.“ Byly i takové věci.
Nakonec jsme měly i pro mezinárodní projekt rastr společných otázek. Základem byla úvodní prosba: „Vyprávějte nám prosím o vašem životě.“ Ženy se často zeptaly: „Kde mám začít?“ A my jim odpovídaly: „Kde chcete.“ Někdo začal od babičky, z jakého je rodu, někdo řekl: „Jsem lékařka.“ A už tím určila, jak samu sebe vidí. Teprve když prošly svůj životní příběh, kladly jsme otázky, které nás zajímaly, nebo doplňující otázky k tomu, co řekly.
Jaké otázky to byly?
Asi deset jich bylo společných pro všechny země, třeba: „Jak jste prožívala porody? Jaký byl váš první byt nebo první samostatné bydlení?“ Ptaly jsme se taky na vztahy s partnery. A na konci byly specifické otázky pro každou zemi. My jsme je měly zaměřené na rok 1948 a 1968, Němky zase třeba na válku a poválečný odsun.
Jak se získávala důvěra?
Získat u žen důvěru bylo úplně to nejdůležitější. Vždycky to bylo na nějaké doporučení. Nešlo někde jen tak zazvonit, i když jsem se o to taky pokoušela někde na vesnici přes známé. Ale to se většinou moc nepodařilo. Základem je důvěra, že to, co vám řeknou, nezneužijete. Dávaly jsme jim na vědomí, že nejsme řádné badatelky z Prahy, které jedou sbírat materiál, nýbrž že nás eminentně zajímá jejich život, jejich názory. Byly často překvapené, ptaly se: „Proč já? Můj život není vůbec zajímavý.“ A pak se taky často stávalo, že řekly: „Já jsem vám teď řekla něco, co jsem ještě nikomu neřekla.“ A byly to fakt někdy drsné věci, včetně incestu, znásilnění. Jeden čas jsem hodně natáčela s generací žen narozených ve 20. letech, které zažily válku a její konec. Jejich výpovědi jsem pak cítila na zádech jako dost těžký ranec. Za ženami jsme často jezdily my, někdy ony přijely do Prahy, to jsme se pak zavřely v knihovně Gender Studies. A když natočíte se ženou několikahodinový rozhovor, nemůžete jí pak říct: „Tak vám děkuju, mějte se hezky…“ S řadou z nich jsem se spřátelila, s řadou z nich jsem si psala léta. Sdělovaly mi, co se s nimi stalo. Musely jsme potom i procházet psychologickým tréninkem, abychom takové věci vůbec unesly.
Jak probíhala jednotlivá natáčení?
Bylo to různé, tak jako i ženy byly různé, třeba podle toho, kolik chtěly věnovat rozhovoru času. Třeba se stalo, že jsem od jednoho studenta etnografie dostala doporučení, že u nich na vesnici v Jizerských horách je úžasná dáma, Němka, která zažila poválečnou dobu a vždycky jim nádherně vyprávěla. A že to s ní vyjedná. Tak jsem tam přijela, paní si sedla, držela kabelku na klíně a vůbec nebyla schopná mluvit. Říkala jenom: „Ano, ano, ne, ne, ne.“ Úplně se zablokovala. To se taky stávalo. Nebo jsem rozhovor natočila, většinou jsem ho pak přepsaný ženám poslala, nejčastěji poštou, protože zejména ty starší nepracovaly s počítačem, a k tomu potom přišlo ještě mnoho stránek dodatečných: „Na tohle jsem ještě zapomněla,“ nebo: „Přijeďte ještě jednou, já jsem neřekla tohle.“
Tahle práce je strašně časově náročná. Dobře se dělala v Praze a v okolí, ale když měl člověk vyjet… Historička Dana Musilová byla někde na Ostravsku, kde natočila asi pět rozhovorů. Němky totiž měly dobrou zkušenost s tím, chodit do domovů pro seniory, kde projekt představily a řekly: „Kdo by chtěl?“ Dostaly se tak zase k ženám, ke kterým by se normálně nedostaly, protože všichni jsme nějakým způsobem zaměřeni na svůj okruh, maximálně ještě tak na chalupy a chaty, kde kdo koho zná, ale jinak to není zas tak sociálně pestré. Dana to proto udělala také, v domově důchodců se jí přihlásily tři dámy, ale nakonec to vůbec nedopadlo, stěžovaly si jedna na druhou, na vedení domova, vůbec to nešlo.
Ten náš výběr byl nakonec ve smyslu: „Teď už nebereme žádné knihovnice, už jich máme pět.“ Nebo: „Hodil by se nám ještě někdo z vesnice.“ Ale to bylo jediné. Vždycky jsme měly spíš metodu sněhové koule, někdo na někoho upozornil, ten to zas posunul dál. V projektu jsme se snažily najít „průměrné ženy“, ženy „obyčejné“, „všední“. Ženy, které nepatří na první stránky časopisů, novin. Ženy, na kterých není na první pohled nic zajímavého. Každá to taky hned řekla: „Proč chcete zrovna mě, na mně není vůbec nic zajímavého.“ Ale nakonec zjistíte, že každý lidský život a příběh je zajímavý a stojí za to ho vyprávět. Ne každý to umí a od toho tu asi jsme. Abychom jim pomohly.
Rozhovorů jsem nakonec natočila nejvíc ze všech. Taky mám úžasnou zkušenost, že jsem všechny přečetla, i ty z jiných zemí, nejen v němčině, ale i ruštině a srbochorvatštině, mohla jsem číst i v polštině. Přidaly se potom ještě Ukrajinky, měly malý tým na univerzitě. Byla jsem ale jediná, kdo ty stovky rozhovorů pročetl, a díky tomu jsem měla i mezinárodní srovnání. Jen ještě doplním, že z jazykových důvodů jsme z projektu musely vynechat Maďarky.
Překvapilo vás při čtení rozhovorů něco? Měly ženy ve dvacátém století něco společného?
Co se týká českých rozhovorů, ženám byla společná obrovská touha po vzdělání, která je u nás daná už od dob národního obrození. Touha umět číst, psát, vzdělávat se. Nebylo snad jediné ženy, která by o vzdělání nemluvila, ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu. Jedna domovnice třeba řekla: „Nejvíc mě na starého mrzí, že mi nedovolil si udělat maturitu. Já jsem se mu měla postavit a měla jsem to udělat.“ Jedna generace to odskákala nejvíc, kvůli přeryvu válkou, mnohé ženy se během ní musely vdát, aby nešly do totálního nasazení. Byly zavřené vysoké školy. Ale zase bylo v padesátých letech porozumění pro to, aby si ženy ty školy dodělaly dálkově, což hodně z nich při zaměstnání i udělalo, ať už maturitu, nebo vysokou školu, případně zkrácená studia. A hlavně pak kladly důraz na další generace: „Když se nepodařilo vystudovat mně, tak se to určitě podaří dceři a vnučce.“ To bylo pro české rozhovory typické, u německých nebo jugoslávských to tak nebylo. A taky ještě v souvislosti s válkami, a to i s tou první, kdy chlapi padli a ženy pak musely všechno táhnout samy, je patrný fenomén silných matek a pracovitosti.
Na Balkáně byl silnějším tématem patriarchát, hlavně v Černé Hoře, v Německu byly rozhovory spojené s obdobím po válce, vždyť Německo znovu vybudovaly ženy. Miliony chlapů byly v zajetí a ony čistily cihly, říká se jim Trümmerfrauen, ženy ruin. Existuje spousta úžasných dokumentů ukazujících ženy čistící cihlu po cihle, dělaly to tři čtyři roky, až znovu postavily Německo. Pak ale nastal zlom. Když se chlapi vrátili domů, často znovu převzali vůdčí role. Ženy jim je rády přenechaly, říkaly, že už byly ze všeho unavené. Prvních pět šest let po válce se německé ženy hodně angažovaly i v politice, jako sociální demokratky, málokterá žena byla do něčeho namočená. Ale pak se všechny stáhly. To bylo pro Německo typické.
Jak to potom bylo s publikováním prvních projektů?
Hned na začátku jsme vydaly vlastním nákladem první dvě publikace. Vždycky to bylo tak, že když se někde objevily peníze, musely se za čtvrt nebo půl roku utratit. Tak jsme honem něco vydaly. To bylo ještě před naším vstupem do EU, kdy šly peníze na podporu rozvoje ženského hnutí u nás hlavně od německých ženských organizací a taky od Američanek. Tak vyšly Všechny naše včerejšky I a II.
V rámci Paměti žen jsme získaly kvantum nových poznatků, úplně jiných, než jaké byly do té doby představy o tom, jak ženy v padesátých šedesátých letech, někdy ještě dřív, žily. Okamžitě jsme se shodly, že by byla škoda nechat rozhovory v šuplíku, že by se s tím mělo jít na veřejnost. Velmi rychle, během dvou tří měsíců, jsem ze zbytkových peněz udělala první publikaci, Všechny naše včerejšky. Dávaly jsme ji dohromady na koleně v redakci nějakého časopisu, kde dělala kamarádka redaktorku, tiskla to jejich tiskárna. O distribuci jsem nevěděla nic, takže jsem s knihami chodila po pražských knihkupcích. Pan Ebr na Smíchově vzal knihu štítivě do ruky a říkal: „Tohle mám prodávat? O nějakých obyčejných ženských? Kdo by to četl?“ Nicméně se to nějak dostalo do distribuce Kosmasu, jinak to nikdo nechtěl. Ale ten, komu se to dostalo do ruky, byl nadšený. Byla to vůbec první kniha tohoto typu, ještě dlouho před publikacemi Olgy Sommerové O čem sní ženy a před jakoukoliv orálněhistorickou publikací. Pro Všechny naše včerejšky si lidé začali masově chodit do Gender Studies. Pak jsme knížku distribuovaly do knihoven a tak se rychle dostaly k veřejnosti.
Tuhle mě ve Smíchovské knihovně oslovil mladý knihovník, viděl legitimaci: „Vy jste autorka těch knih o ženách?“ A já na to: „To chcete říct, že je čtete?“ A on: „Zhltal jsem je všechny, všem je doporučuju, vůbec se tady neohřejí, hned je nabízím. Píšete další? Musíte, tady se po tom zapráší.“ Tak to člověka fakt pohladí na duši. Stačí jeden knihovník a nepotřebujete reklamu.
Pak vyšly Všechny moje včerejšky II, několik let byla pauza a pak jsme začaly další knížky vydávat ve spolupráci s nakladatelstvím Lidové noviny. Na ně byly také hezké ohlasy. Ženy psaly, telefonovaly, jak jim knížky pomohly si uvědomit, že s některými problémy nejsou samy. Knížky si vzájemně kupovaly jako dárky. Hodně nás to povzbudilo. Jedna právnička z Liberce mi třeba napsala, že zvažovala, jestli má odejít do Brna k ústavnímu soudu, když musí na několik dní v týdnu nechat doma rodinu a malé dítě. A že naše knížka jí pomohla k rozhodnutí to udělat, že na to má právo! To mě neuvěřitelně potěšilo.
V knížkách jsem hodně sledovala aspekt co nejširší srozumitelnosti. Vyhýbala jsem se „extrémním“ příběhům, se kterými by se ženy v žádném případě neidentifikovaly, i ženám, které by se daly jednoduše odsoudit. I dnes se občas ještě někdo ozve. V jedné knize vystupuje lesbická žena, která se vyskytovala kolem Gender Studies, kde měly takto orientované ženy i svoje oddělení, knihovnu, vydávaly časopis Promluv. Velmi dobře jsem ji znala, proto jsem ji zařadila do knihy, ne proto, že bychom v knize potřebovaly mít zrovna lesbickou ženu. A nedávno se mi ozvala jedna čtenářka: „Knížka je super, nádherně se čte, ale ta lesba tam nemá co dělat.“ Ale mně vždycky přišlo bezvadné, že mám kolem sebe rozmanité ženy.
Paměť žen byl opravdu dlouhý projekt, letitý. Pořád jsme musely fundraisovat, jak jsme na to neměly peníze, a to i na mezinárodní úrovni. Strašně nás to bavilo, ale byly různé fáze. Když se na projekt získaly peníze, pak i na publikaci, jely jsme dál.
Jak rozsáhlý je k dnešnímu dni materiál Paměti žen?
Z celého mezinárodního projektu je to dvacet tisíc stránek přepisů.
Tento text je pouze fragmentem rozhovoru, který v kompletní podobě vychází v knize Ženy o ženách. Obsahuje odkazy na filmy a rozhovory, které si můžete k projektu pustit, a knihy, které si můžete přečíst.
FILMY:
FRÝDLOVÁ, Pavla (2011). Allstar Refjúdží Band. In: Kosmopolis [televizní dokument]. ČT2, 22. 3. 2011.
FRÝDLOVÁ, Pavla (2012). Goethe v Praze. Goethe in Prague [dokument]. Česko.
FRÝDLOVÁ, Pavla (2011). Mateřská v cizině [televizní dokument]. ČT2, 22. 11. 2011.
FRÝDLOVÁ, Pavla (2011). Vietnamci nebo Češi?. In: Kosmopolis [televizní dokument]. ČT2, 30. 8. 2011.
FRÝDLOVÁ, Pavla a DJAPIĆ, Nenad (2011). Můj pradědeček Čingischán [televizní dokument]. ČT2, 24. 3. 2011.
FRÝDLOVÁ, Pavla (2011). Čeští Afričané. In: Kosmopolis [televizní dokument]. ČT2, 10. 5. 2011.
SPOLUPRÁCE NA FILMECH:
CAISOVÁ, Věra (1994). Příliš hlučná samota [hraný film, dramaturgie Pavla Frýdlová]. Česko.
GAJER, Václav (1978). Pod Jezevčí skálou [hraný film, dramaturgie Pavla Frýdlová]. Československo.
PLÍVOVÁ-ŠIMKOVÁ, Věra (1990). Houpačka [hraný film, dramaturgie Pavla Frýdlová]. Československo.
POLÁK, Jindřich (1979). Od zítřka nečaruji [hraný film, dramaturgie Pavla Frýdlová]. Československo.
SMRŽOVÁ, Dagmar (2005). Válka v paměti žen [dokumentární film, scénář Pavla Frýdlová]. Česko.
SMYCZEK, Karel (1983). Sněženky a machři [hraný film, dramaturgie Pavla Frýdlová]. Československo.
KNIHY:
BERNARD, Jan a FRÝDLOVÁ, Pavla (1988). Malý labyrint filmu. Praha: Albatros.
BROZ, Svetlana (2001). Dobří lidé v dobách zla. Ze srbochorvatského originálu Dobri ljudi u vremenu zla přeložila Pavla Frýdlová. Praha: G plus G. ISBN 80-86103-47-1.
ČETKOVIĆ, Nadežda a FRÝDLOVÁ, Pavla (1999). Epistolae. Praha: Gender Studies, ProFem. ISBN 80-902367-6-6.
FRÝDLOVÁ, Pavla (1995). Philippe Noiret: Hvězdou proti své vůli. Praha: Mht. ISBN 80-85861-16-X.
FRÝDLOVÁ, Pavla, ed. (1998). Všechny naše včerejšky. Praha: Nadace Gender Studies. ISBN 80-902367-0-7.
FRÝDLOVÁ, Pavla, ed. (1998). Všechny naše včerejšky II. Praha: Nadace Gender Studies. ISBN 80-902367-5-8.
FRÝDLOVÁ, Pavla, ed. (2007). Ženám patří půlka nebe. Praha: Nakladatelství Lidové noviny a Gender Studies. ISBN 978-80-7106-893-8.
FRÝDLOVÁ, Pavla, ed. (2006). Ženská vydrží víc než člověk. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 80-7106-798-9. Praha: Gender Studies. ISBN 80-86520-11-0.
FRÝDLOVÁ, Pavla (2018). Ženy 60+. Praha: wo-men. ISBN 978-80-905239-7-5. Praha: Gender Studies. ISBN 978-80-86520-52-0.
FRÝDLOVÁ, Pavla (2008). Ženy mezi dvěma světy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny a Gender Studies. ISBN 978-80-7106-946-1.
FRÝDLOVÁ, Pavla (2009). Ženy odjinud. Praha: Nakladatelství Lidové noviny a Gender Studies. ISBN 978-80-7106-641-5.
FRÝDLOVÁ, Pavla (2010). Ženy v bílém. Praha: Nakladatelství Lidové noviny a Gender Studies. ISBN 978-80-7422-038-8.
FRÝDLOVÁ, Pavla (1996). FrauenFilme in Osteuropa. Berlin: TrafoVerlag. ISBN 3896260316.
POŠOVÁ, Kateřina a FRÝDLOVÁ, Pavla (2003). Jsem, protože musím. Praha: Prostor. ISBN 80-7260-081-8.
