Jaká specifika mělo natáčení dokumentu o afghánských ženách?
Těžké to bylo v tom, že afghánské ženy byly uzavřené. Natáčela jsem dvě, které žily v manželství s jedním mužem. On teda nebyl otevřený vůbec, ale hlavně u něj byl i limit inteligenční. Nebyli schopni pochopit, o co nám jde. Zajímalo je jenom to, že za natáčení dostanou peníze, tak byli ochotni spolupracovat. Ale moc netušili, k čemu se chceme dostat. Takže ženy buď prvoplánově pomlouvaly svého muže, anebo jsem cítila, že se nejsme schopny dostat pod povrch, byly hodně uzavřené. Nejsilnější dojem, který jsem z natáčení měla, byl ten, že ženy strašně trpí bídou, která v zemi je. Byly hubené, měly i hubená domácí zvířata, úplně podvyživená. Pak nám daly kotě, které vypadalo, že každou chvíli umře, a během měsíce u nás bylo o deset centimetrů větší než všechna jejich koťátka, která byla zdravá a která si nechaly. Klíč byl ve špatně výživě. Dohromady měly ženy osm dětí, neduživých. Ženy byly v mém věku, ale vypadaly jako stárnoucí ženy. V té době mi bylo třicet, ony vypadaly na padesát šedesát. Byly hrozně opotřebované a nešťastné, protože byly hladové a zavřené doma.
Jak se získává takový dokumentární obsah? Můžeš mi říct něco o kulturních bariérách?
Bariéra byla v tom, že Afghánci mají zvláštní hrdost. Nechovají se k bělochům jako v Africe, že jsou exkluzivní třída. Když si africký muž najde bělošku, stoupne na prestiži. Přestože Angličani Afričany buzerovali, byla pro ně Anglie nositelem určité kultury, která zemi pozvedla. Pořád to vnímají tak, že jenom běloch může vymyslet letadlo. Afghánci to tak nemají, tváří se: „Vy po nás něco chcete? Tak si za to zaplaťte.“ Třeba jsme ochotně odvezli nějakou paní do města jako pocestnou a ona nás začala buzerovat, že někde stojíme, čekáme a s někým se bavíme, když ona už chce jet. Přestože nás potřebovala, chovala se, jako že máme splnit její požadavek. Byl to nečekaný pokus o výměnu rolí. Peršané jsou hrdí jinak než Arabové, mají třeba obrovský smysl pro humor, pro poezii, nejsou prvoplánově vyostření. Ale neochota se podřídit, i když to situace vyžaduje, je limituje v otevřenosti. Taky je tam velká míra pokrytectví. Když měli v Afghánistánu sovětskou nadvládu, naučili se pít, jíst vepřové, ale před námi se tvářili, že to nedělají. Ale když nám naši vojáci přinesli ostravské klobásky, náš afghánský řidič a překladatel mě sprdli, že jsem jim kousek nenechala. Taky tajně popíjeli místní pálenku z moruší a hrozinek. Na jednu stranu námi pohrdali, že my ženy chodíme doma jen v tričku, ale během měsíce začali chlapi doma chodit jen v nátělníku a přestalo jim to být divné i u nás. Byli schopni velmi rychle přijmout naše zvyky, ale ne změnit myšlení. Pořád tam byl předsudek. V Afghánistánu se mi líbilo, že premiér Abdulláh Abdulláh veřejně řekl: „Ženy, odhalte se, sundejte burky a šátky, choďte jako evropské ženy.“ Přišlo mi, že tahle země má budoucnost, že ženské nebudou dál zavřené doma. Ale islamismus je bohužel silný. V Turecku chodily ženy v šedesátých letech v minisukních s odhalenými rameny, dneska chodí v šátcích.
Zažila jsi alespoň nějaké chvíle porozumění?
Třeba v jednom okamžiku afghánské ženy říkaly: „Ty se máš, že žiješ v Evropě.“ A já jsem se jich ptala, co na tom vnímají jako výhodu. Samozřejmě bych si to s nimi nevyměnila ani na vteřinu, mně z jejich kultury neimponovalo nic, to říkám naprosto otevřeně. Ochranu muži v jejich pojetí vůbec neberu, je to nevolnictví. Naše kultura by měla sehrávat roli v tom, že budeme chránit ty, kdo k nám před Islámským státem a extremismem utíkají a chtějí u nás svobodně žít, to znamená ženy, které se chtějí odhalit a chtějí pracovat. Ty bychom měli chránit, a ne dávat kredit mužům, kteří nutí ženy se zahalovat. A ty Afghánky mi řekly: „Závidíme ti, že se můžeš vdávat a rozvádět, že si můžeš vzít muže, se kterým chceš žít. Když tě nějaký chlap nebaví, odejdeš od něj a najdeš si jiného. Můžeš si dělat, co chceš, jít s kamarádkou na kafe. Nikdo tě nehlídá.“ Dělala jsem pak v Česku pro pořad Kosmopolis dokument o Pákistánci, který tu má restauraci, nechal si přivézt z Pákistánu ženu (Takový žižkovský Pákistán: Nazakat Ali 2006). Utekl sem z Belgie, říkal: „Já tam být nechci. Moji
lidi mě pořád hlídají, do jaké jdu mešity, jestli se modlím. Tady se modlím, kdy chci. Když nechci, nemodlím se.“ Ale stejně si nechal přivézt z Pákistánu ženu, kterou drží doma. Ona čumí celý den na televizi, trochu mu pomáhá v kuchyni, jediný kontakt se světem, který má, je, když jde vyzvednout syna ze školy. Je nešťastná, ale neřekne to; sedí, je jako mumie. Muž o ní říká: „Ona je nejraději doma v Pákistánu – když ji tam přivezu, může si popovídat s kamarádkami.“ Ale to je pochopitelné, tady nemá svůj svět. On jí nedovolí, aby šla třeba do práce, potom do kina nebo na kafe.
V Africe je to výrazně jiné?
V Keni je patrný dlouholetý vliv Británie. Keňani respektují naši kulturu, mají k ní blízko; Británie je metou, které by chtěli dosáhnout. Nemají potřebu se proti nám vymezovat. Vymezují se jen proti bezpráví, proti ponížení ze strany bělocha, když jim dá najevo, že pro něj nejsou partnery, na to jsou přirozeně citliví. Naše kultura je pro ně zajímavá, všichni by chtěli žít jako my v Evropě, je pro ně velkým snem. Proto sem migrují a tvrdí, že jsou ze Sýrie, aby tady mohli zůstat. V Africe je obrovská míra korupce. Veškeré prostředky, bohatství, které tam je, smaragdové, niklové, zlaté doly, drží malé procento lidí, oligarchové. Mají obrovské peníze, vykořisťují lidi. Když přijede humanitární pomoc, rozkrade se.
Tento text je pouze fragmentem rozhovoru, který v kompletní podobě vychází v knize Ženy o ženách. Obsahuje odkazy na filmy a rozhovory, které si můžete k projektu pustit, a knihy, které si můžete přečíst.
FILMY:
RUDINSKÁ, Libuše (2009). Buď hodná, nebo mi tě vezmou [televizní dokument]. Česko. ČT2 24. 6. 2009.
RUDINSKÁ, Libuše (2019). Celoživotní zápas Gustava Frištenského [televizní dokument]. Česko. ČT2 7. 5. 2019.
RUDINSKÁ, Libuše (2009). Dvacet bezesných let [televizní dokument]. Česko. ČT2 3. 12. 2009.
RUDINSKÁ, Libuše (2008). Hildegarda z Bingenu. In: Světci a svědci [televizní dokument]. Česko. ČT2 3. 8. 2008.
RUDINSKÁ, Libuše (2003). Hranice dospělosti [televizní dokument]. Česko. ČT2 4. 9. 2003.
RUDINSKÁ, Libuše (2004). Jen muž a žena? [dokumentární film]. Česko.
RUDINSKÁ, Libuše (2011). Můj otec George Voskovec [dokumentární film]. Česko.
RUDINSKÁ, Libuše (2018). Na tělo [dokumentární film]. Česko.
RUDINSKÁ, Libuše (2014). Pavel Wonka se zavazuje [dokumentární film]. Česko. ČT2 25. 6. 2019.
RUDINSKÁ, Libuše (2006). Takový žižkovský Pákistán: Nazakat Ali. In: Kosmopolis [televizní dokument]. Česko. ČT2 31. 5. 2006.
RUDINSKÁ, Libuše (2008). Uloupené mateřství [televizní dokument]. Česko. ČT2 12. 2. 2009.
RUDINSKÁ, Libuše (2008). Václavák 2008 [televizní dokument]. Česko. ČT2 6. 11. 2008.
ŠTĚTINA, Jaromír a RUDINSKÁ, Libuše (2001). Etiopie – země mé krve [dokumentární film]. Česko.
ŠTĚTINA, Jaromír a RUDINSKÁ, Libuše (2001). Josefína – Africký příběh [dokumentární film]. Česko.
ŠTĚTINA, Jaromír a RUDINSKÁ, Libuše (2001). Horští Židé [dokumentární film]. Česko.
ŠTĚTINA, Jaromír a RUDINSKÁ, Libuše (2001). Karabach deset let poté [dokumentární film]. Česko.
ŠTĚTINA, Jaromír, PROCHÁZKOVÁ, Petra a RUDINSKÁ, Libuše (2000). Afrika: Ztráta imunity [dokumentární film]. Česko.
ŠTĚTINA, Jaromír, PROCHÁZKOVÁ, Petra a RUDINSKÁ, Libuše (2002). Afghánské evangelium [dokumentární film]. Česko.
ŠTĚTINA, Jaromír, PROCHÁZKOVÁ, Petra a RUDINSKÁ, Libuše (2002). 6. polní v Afghánistánu [dokumentární film]. Česko.
ŠTĚTINA, Jaromír, PROCHÁZKOVÁ, Petra a RUDINSKÁ, Libuše (2003). Ženy mého života [dokumentární film]. Česko.
ŠTĚTINA, Jaromír, ŠUSTROVÁ, Petruška a RUDINSKÁ, Libuše (2001). Gruzie v roce jedna [dokumentární film]. Česko.
TELEVIZNÍ POŘADY:
Queer (2013–). [televizní cyklus]. Česko. ČT2.
KNIHY:
RUDINSKÁ, Libuše (2017). Americká léta Jiřího Voskovce. Praha: Libuše Rudinská. ISBN 978-80-270-1070-7.
