Je důležité točit filmy o ženách, nabízet ženskou perspektivu?
Gábina: Zrovna včera jsem měla rozhovor s jednou dokumentaristkou. Mám za to, že točit o ženách je rozhodně třeba. Ale trošku si říkám, když se to bere touhle optikou, tak to vypadá, jako že jsme ohrožená zvířátka – když je potřeba zdůrazňovat, že jsme ženy a musíme o ženách točit. Samozřejmě je důležité, že točí ženy o ženách. Někdy je i potřeba se na to takto kouknout, jestli se to nezanedbává.
Kateřina: Je přirozenější, že o porodech napadne točit ženu spíš než muže, protože se s nimi setkává spíš ona. Ženám není problém vysvětlit, proč je o porodech důležité mluvit. Ale mužům to pořád může připadat jako něco čistě ženského. A toho se bojím. Že to bude vypadat jenom jako specifický pohled, jako něco navíc, něco méněcenného. Když to pojmenuji „ženské“ knihy, „ženská“ literatura, působí to na někoho jako něco na výši? Asi ne.
Gábina: Působí to jako subkultura.
Kateřina: „Ženský“ film? Člověk se toho svým způsobem bojí. Nevím, jestli by mě přitahovalo jít na „ženský“ film. Jestli bych se nebála, že vstupuju do něčeho, co je svým způsobem omezené.
A jak by se to mělo nazývat? V kontextu dějinného záznamu my ženy tak trochu ohrožená zvířátka jsme. Dějiny jsou vesměs dějinami mužů, oficiálně se zaznamenávala především mužská perspektiva. Vymezováním se vůči takzvanému ženskému filmu se možná my ženy samy shazujeme. Možná bychom se měly přestat bát používat slovo „ženský“ a zvát k dialogu muže.
Gábina: Není to o strachu z ženského pohledu mluvit a věci takto označovat. Je to spíš tak, jak to říká Kateřina – s určitými pochybami. Ve slově „ženský“ je nádech určité přináležitosti k subkultuře, která však žádnou subkulturou není. Takhle to chtě nechtě vnímá naše okolí, možná do značné míry i my samy. Někdy nám nejsou blízké debaty, počiny, výstavy, které jsou tímhle způsobem označované a pojímané, nedejbože i designované. Obsahují spoustu klišé, která si ženy dělají samy. Kdykoli jdu na demonstraci za porody před ministerstvo zdravotnictví, všechny ženy se opentlí umělými květy a vypadají hrozně batikovaně. Nevím, proč to dělají. Je to jejich autentický výraz? Tak to teda tak je. Ale potom se toho ženy, které se s tímhle vzhledem nechtějí ztotožňovat, bojí. Já ty demonstrantky znám, tak se nebojím, ale působí to šíleně. A v tom je ten problém.
Kateřina: Některé projekty můžou ženské věci používat jako alibi. Jsou subjektivní, citové. A to se může svým způsobem zprofanovat. Když přemýšlím nad ženami typu George Eliot, Virginia Woolf a dalšími, nikdo by jejich práci neoznačil jako ženskou literaturu. Stejně jako by asi nikdo neoznačil Věru Chytilovou jako ženskou filmařku. Leda s nějakým hodně speciálním nádechem. Ano, byla to určitá nutná fáze věci takto označovat. „Ženský“ film je něco jako dětský film. Má jiné nároky. Ženy vždycky můžou říct: „Já to tak vidím“ a pak nečelí takové kritice. Když se jako „ženská“ umělkyně definovat nebudu, budou na mě kladeny stejné nároky jako na muže.
Gábina: Možná dám ještě příměr. Když někdo říká: „Ty feministky!“, já začnu říkat: „Ale já jsem taky feministka.“ Když je někdo bojovný typ, snažím se mu rozkrýt, co to všechno znamená, že nejsem proti mužům, že se cítím jako rodinný typ, že jsem ráda v konzervativním vztahu s jedním partnerem, že nemám tendenci zkoušet lesbické vztahy, že si nechci nechat narůst fousy a ráda nosím šaty, a zpochybňuju další klišé, která nebudu vyjmenovávat. Jako feministka jsem za nastavení rovnosti, rovných příležitostí žen a mužů, za odbourávání hloupých klišé, která působí i na děti ve vzdělávání, i na společnost, která je jimi prostoupená. Věra Chytilová se nedá označovat za ženskou tvůrkyni, ale je to žena, takže ji lze zařadit na festival ženských filmů. Spíš je nutné zdůrazňovat, že v nějakém oboru hrály ženy důležitou roli, a tu autentickou hodnotu jim připisovat, zvlášť pokud na ni to prostředí zapomíná.
Tento text je pouze fragmentem rozhovoru, který v kompletní podobě vychází v knize Ženy o ženách. Obsahuje odkazy na filmy a rozhovory, které si můžete k projektu pustit, a knihy, které si můžete přečíst.
FILMY:
KONTRA, Gabriela a KAČEROVSKÁ, Kateřina (2009). Porodní plán [dokumentární film]. Česko.
TELEVIZNÍ POŘADY:
Průvan (2013–). [dokumentární pořad České televize]. Česko.
