Který příběh byl pro vás zlomový?
Směřování k příběhům pamětníků začalo oceněním Nicholase Wintona. V Paříži byl ceremoniál a my jsme potřebovali během jednoho dne dostat jeden důležitý materiál k článku z Paříže do Prahy. Bylo to dobrodružné, nervy drásající, jako bondovka. Naštěstí jsem tehdy znala lidi z ambasády a Českého centra v Paříži, materiál vzal někdo do auta, převezl na letiště, na Ruzyni to zase někdo převzal, jenom aby se vše stihlo do uzávěrky. Kolem Wintona a Wintonových dětí jsem si poprvé uvědomila, že nechci pracovat tak, že přijdu na tiskovku a na ní budu máchat diktafonem. Musím vědět věci s předstihem, nachystat si je dřív, jsem náročnější. Před premiérou filmu o Wintonových dětech byl režisér Matěj Mináč nervózní a nechtěl mi dát na hrdiny filmu kontakty. Horko těžko jsem je sháněla, ale pak jsem byla s každým Wintonovým dítětem tři čtyři hodiny u něj doma, jeden pán přijel kvůli premiéře z Anglie, tak jsem natáčela na hotelu. Další den všichni novináři vyšilovali, honem běželi na tiskovku, a já jsem byla klidná, udělala jsem dopředu maximum, co šlo.
Pro mě je člověk, i když je mu osmdesát, při rozhovoru pořád čtrnáctiletým raubířem. Baví mě absorbovat jeho svět.
Ještě se vrátím ke svému pubertálnímu psaní. Když jsem začala psát, byla jsem tou činností fascinována, připadala jsem si jako v lahůdkářství. Brala jsem slova, převracela je zleva, zprava, napsaný text jsem si hýčkala. Dlouho mě bavilo číst haiku, protože mají málo slov, ale jdou na dřen – to je pro mě důležité. Mám ráda osekávání textu, editování, nikdy jsem s tím, až na pár výjimek, neměla problém. Krácení vnímám ku prospěchu textu. Nepotřebuju ke svému psaní celostranu, pro mě je síla v hutnosti slov. Cítím to. Kafka o svých textech přemýšlel v tom smyslu, že pokud nejsou dost silné, nemají právo přežít. Mám to podobně. Příběh musí plynout. Dokážu už předem odhadnout, který text bude na tři a půl tisíce znaků a který na sedm tisíc. Když chci napsat jedenáct tisíc znaků, potřebuju příběh vyfutrovat z mnoha stran. Síla je v tom, že se mi i ve zkratce podaří toho docílit.
Zajímá mě citlivost témat, která zpracováváte. Jak to máte s etikou, když se o lidech dozvídáte i negativní věci?
Nestává se mi, že bych mluvila třeba s esesákem; až teď, u jednoho baťovce. Ale to nebyl člověk, se kterým bych dělala větší rozhovor. Spíš se stává to, že najdu něco, co můj hrdina ani jeho rodina ještě nevědí. Tak co s tím? Mám právo otevřít Pandořinu skříňku? Právě o těchhle věcech je potřeba mluvit na školách, na profesní úrovni. To je etika, zodpovědnost. Ale zároveň tím věci necenzurovat. Cenzura je, když něco zjistím v archivu a přemýšlím, jestli informaci pamětníkovi říct, jak moc mu to ublíží. Cenzura je myšlenka, jestli mám právo něco zatajit.
Když jsem pracovala na projektu o Dánsku, chodila jsem pravidelně k psychologovi a k dispozici jsem měla i psycholožku specializující se na potomky těch, co přežili holokaust. Měla jsem v dánské knize několik extrémních případů, kdy jsem byla bezradná. Pro mou práci je výhodou, že jsem citlivá, dokážu se do lidí vcítit. Nevýhodou je, že se mě příběhy velmi dotýkají. Hodně o nich přemýšlím.
K čemu docházíte?
To se nedá zobecnit, je to případ od případu. Jedním z těch extrémních byl příběh Anny Marie, říkalo se jí Nemka, která mě požádala o pomoc. Chtěla vypátrat svoje rodiče, znala jenom jejich transportní čísla z Terezína a věděla, že zemřeli. Ale začnu ještě jinde, jak jsem se k Nemce dostala.
Nemka se měla stát jednou z hrdinek mé knihy Přátelství navzdory Hitlerovi. Byla mezi československými dětmi zachráněnými z válečného Československa přesunem do Dánska. Nemka žila poslední roky v Kanadě, a než jsem ji pro knihu oslovila, dověděla jsem se, že jí před pár měsíci zemřel manžel. Zvažovala jsem, jestli je vůbec vhodné ji za takových okolností kontaktovat. Věděla jsem, že na e-maily moc nereaguje, na rozdíl od jiných pamětníků z projektu, tak jsem jí nakonec zkusila zavolat. Její reakce mě překvapila. Když jsem jí zmínila jména lidí z Dánska, ožila: „Jak ten příběh znáte?“ Desítky let ho sdílela jenom s manželem, a najednou měla mě jako zvláštní spojku, která jí řekla: „Tahle tvoje kamarádka žije tam a tam…“ Pak jsme si už volaly pravidelně. Když zjistila, že jsem pátrač, zeptala se mě, jestli bych jí nenašla něco k rodičům, zmiňovala se o Estonsku, Lotyšsku. Věděla základní informace, ale chtěla najít víc.
Měla jsem informaci, že o méně známých transportech existuje film a historicky velmi exaktně napsaná kniha, kde se uvádí, kolik lidí v nich bylo a co se jim stalo. Knihu jsem si koupila, našla kapitolu o transportu Nemčiných rodičů, nalistovala ji a narazila na fotku s informací, že z Terezína vyjel vlak se dvěma skupinami lidí – mladšími, dvacetiletými, a druhá skupina byli lidé ve věku Nemčiných rodičů. A právě ti starší, když přijeli na místo kdesi v Estonsku, se museli svlíknout, běžet písčitou krajinou, vyhrabat si hrob, a pak je postříleli. Ti lidi byli v Terezíně asi týden, takže nebyli kost a kůže. Bylo dost dobře možné, že na fotce s hromadou těl by Nemka poznala svoje rodiče. Já u sebe měla nádherný portrét čtyřleté Nemky s maminkou. Radila jsem se s autorem filmu i knížky o transportech, jestli mám Nemce o jejích rodičích povědět pravdu. A on mi rezolutně řekl, že musím, jinak by to byla právě cenzura. Přišlo mi to trochu jako mužské uvažování, vůbec neřešil, co s Nemkou informace udělá. Představa, že jí do Kanady balím knihu a film, mi přišla neuvěřitelná. Bála jsem se, že by to pro ni byl příliš velký šok. Mezitím jsem Nemce psala, že jsem film i knihu našla, že si pro ně jdu následující den, a ona se hned nadchla a psala: „To je skvělé! A co je tam o mojí mamince?“ A já si pak říkala, že jí ale o mamince právě kvůli té jedné fotce v knize napsat nemůžu. Nemka věděla, jak jsem emotivní, jak věci prožívám. Věřila jsem, že to pochopí. Nakonec jsem jí napsala: „Moje milá Nemko. Začala jsem se na film dívat a nemohla jsem ho dokoukat. Začala jsem listovat knihou a nemohla jsem dočíst.“ Představovala jsem si, jak e-mail letí z Prahy do Kanady, byl večer, tam teprve odpoledne. Do minuty přišla Nemčina odpověď: „Pochopila jsem, co mi chceš říct.“ To byl pro mě jeden z hodně těžkých momentů.
Jsou chvíle, kdy je to, co člověk neřekne, mnohem silnější než slova. Z kontextu vše vyplyne.
Pokud to jenom trochu šlo, vždy jsem se s lidmi, o kterých jsem psala, a to i se skupinou z Dánska, snažila o více setkání. Člověk pak dokáže z rozhovorů odhadnout víc. Někdo je srandista a liberální, jiný mi začne vyprávět o prvních sexuálních zážitcích, až mě překvapí, že se s tím tak svěřuje.
U příběhů z Dánska jsem postupně zjišťovala témata a došla jsem k tomu, že u nikoho nebyl problém mluvit o rodičích, ale u všech, kdo měli sourozence, jsem vnímala jejich pocit viny: „Já jsem odjel, odjela, ale můj mladší bráška…“ Kdykoli jsme na to zabrousili, jako by to byla zahojená jizva, přes kterou se zase seklo. Nikdy jsem se na to ale nezeptala přímo.
Na co narazíte na hranici, za kterou už není možné se ptát dál? Na slzy? Na ticho?
Člověk většinou řekne něco s dozvukem. Ve filmu, který jsme podle knížky Přátelství navzdory Hitlerovi natočili, jedna pamětnice popisuje, že dopisy z domova i z Terezína byly cenzurované. Říká: „Mohlo se psát jenom to, že se máme dobře.“ A dál vzpomíná: „Můj bratr měl narozeniny a psal: Ten den jsme měli, Dito, dost jídla a bylo to dobré jídlo.“ Když člověk nezná kontext, nedokáže si představit, že dost jídla znamená třeba jeden krajíc chleba navíc. A Dita pak řekne: „Poslední věc, kterou mi napsal, byla: Jedeme pryč ke známým. A ten dopis jsem si nechala.“ Tím se věc uzavře, všechno je řečeno. Dita už nemusí vysvětlovat, proč si dopis nechala. Je to zapouzdřené ve vzpomínkách.
Tento text je pouze fragmentem rozhovoru, který v kompletní podobě vychází v knize Ženy o ženách. Obsahuje odkazy na filmy, které si můžete k rozhovoru pustit.
FILMY:
DUDINSKI, Nataša (2015). Na Sever. [dokumentární film, námět Judita Matyášová]. Česko.
KNIHY:
BLAŽKOVÁ, Eliška, MATYÁŠOVÁ, Judita a COHAIN, Yosaif (2018). Haredim. Charedim. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. ISBN 978-80-7454-795-9. Třebíč: Blanka Fišerová – Blízko. ISBN 978-80-907375-0-1.
JINDRA, Jan a MATYÁŠOVÁ, Judita (2009). Na cestách s Franzem Kafkou: Slavná i neznámá místa v Čechách a Evropě. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-1708-6.
MATYÁŠOVÁ, Judita (2013). Přátelství navzdory Hitlerovi: Osudy českých dětí, které za války uprchly do Dánska a setkaly se po 70 letech. Praha: Mladá fronta. ISBN 978-80-204-2667-3.
ČLÁNKY:
MATYÁŠOVÁ, Judita (2012). Kuplířkou na vzdálenost 2500 kilometrů. In: Lidovky.cz [online]. 1. 7. 2012. [cit. 7. 8. 2019]. Dostupné z: https://www.lidovky.cz/nazory/detektivni-pribehy-judity-matyasove.A120629_143122_ln_nazory_glu.
PROJEKTY:
JINDRA, Jan, MATYÁŠOVÁ, Judita, ČERMÁK, Josef a KOCH, Hans-Gerd (2003–). Cesty Franze K. [online]. [cit. 7. 8. 2019]. Dostupné z: www.franzkafka.info.
NOVINY A ČASOPISY:
Lidové noviny: založeny 1893 – obnoveny 1988. (1988–) [deník – vydání Praha]. Praha: Lidové noviny. ISSN 0862-5921.
Lidovky.cz (2001–). [online]. Česko. [cit. 7. 8. 2019]. Dostupné z: www.lidovky.cz.
Vlasta (1947–). [týdeník]. Praha: Svět v obrazech. ISSN 0139-6617.
