Marika Pecháčková: Sebe samu klidně zneužiju

Zmínila jsi Víta Klusáka. Jaké to je, žít s jiným dokumentaristou?

Byla jsem v pozadí už jenom tím, že jsem byla Vítova studentka. Takhle jsme spolu začali chodit. A donedávna jsem na FAMU ještě studovala. Ten moment, že jste v pozadí, je nepříjemný. Ale Vít mi to nikdy nedával sežrat. Jinak je to skvělé. Baví mě pozorovat, jak přemýšlí. Jeho zase myslím baví pozorovat, jak přemýšlím já. Hodně se bavíme o filmu, je to vzájemně obohacující. Vít přemýšlí jinak, jinak pracuje. Sice používáme stejné prostředky, ale mám pocit, že má úplně jiné zaměstnání. Ještě jsme spolu nic nenatočili. Máme chuť spolu něco udělat, ale bude asi ještě chvíli trvat, než se k tomu dostaneme. Baví mě, že máme stejný obor. Vít mi často dělá kameru, pomáhá mi.

Jak staré děti máte?

Dva, čtyři a šest.

Cítíš, že kvůli mateřství je přirozené v tvorbě zpomalit?

Dokument se dá zvládat i s dětmi, je to jen otázka toho, jak si to ti dva nastaví. S prvními dětmi to pro mě bylo obecně blbé období. Začátek vztahu s Vítem nebyl jednoduchý, rozváděl se a mě to celé na čtyři roky položilo. Vůbec bych to nekomentovala, nebrala bych to jako normální čas. Ale ten rok, co se nám narodilo třetí dítě, jsem natočila dva filmy (Náš venkov: Smilovice; Spi sladce). S malým Štěpánkem jsem jela do Smilovic, kojila jsem, všechno šlo. A Víťa byl v tu dobu absolutně podpůrný, hlídal ty dva starší, všechno bylo bez problémů. Je pravda, že s prvním dítětem je člověk neohrabaný, skoro na nic jsem si netroufala. S prvním Ondrou jsem natočila bakalářku. Vlastně jsem nikdy nepřestala točit. Ale bylo potřeba dodělat školu.

Vidíš paralelu mezi tebou a Vítkem?

Je pro mě těžké srovnávat se s Vítem, který v té době jel nejvyšší kariéru. Tehdy točil Babiše, byl slavný. Když se o tebe lidi zajímají a víš, že jsi chtěný, pomáhá ti to. Já si patlala svůj bakalářský film, pak jsem za něj dostala ve škole pojeb. Bohužel to bylo tak, že Vít chodil do práce, jel kariéru a já jsem byla doma s dětmi. Nevím, proč to tak bylo, není to to, co bych chtěla. Teď se to celé srovnalo. Bylo to dané i tím, že jsem neměla dodělanou školu, a i když je Vít stejně starý jako já, v rámci kariéry je dvacet let přede mnou.

Před FAMU jsi dělala jiné školy, neměla ses za co stydět.

Paralelně jsem dělala žurnalistiku a fotku. Ono to hodně souvisí se sebevědomím, kdybych měla jít rovnou na dřeň. Dokument jsem chtěla dělat vždycky, ale netroufla jsem si ani pomyslet, že bych to vůbec mohla zkusit. Bylo mi šestadvacet, když jsem si řekla: „Sakra, co kdybych začala realizovat svoje sny?“ Tak jsem do toho šlápla, už mi tikají i hodiny, tak jdu do toho. Naštěstí mě vzali hned napoprvé. Byl to pro mě dream job. Nevím, proč jsem nezačala dělat dokument už v devatenácti, proč jsem na FAMU nešla. Jsem zvědavá, jestli ohledně toho k něčemu dojdeš. Nechci to zobecňovat, ale moje sebevědomí, sebevědomí bytosti, která má jiný způsob přemýšlení nebo chování, než je norma, je na mínus stu. Stejně nikoho nezajímá, co si myslím, jak věci prožívám. A přitom když ode mě někde něco prosákne, všichni mi říkají, jak je to zajímavé. Když jsem psala diplomku (Holčičí povídání), práce mě hodně bavila. Říkala jsem si: „Proč vlastně nedělám vědeckou práci? To je tak dobré, jak ti to začne myslet, jak to myšlení začne být kreativní.“ Nevím, proč to tak mám. Jestli to je proto, že jsem žena, nebo proč? Možná z toho, že myslím jinak než většina lidí, stavím vzdušné zámky. Ale asi většina lidí myslí jinak než většina lidí. Jinak když sečteš žurnalistiku a fotku, je to dokumentaristika. Docela se to hodilo.

Tento text je pouze fragmentem rozhovoru, který v kompletní podobě vychází v knize Ženy o ženách. Obsahuje odkazy na filmy a rozhovory, které si můžete k projektu pustit, a knihy, které si můžete přečíst.

FILMY:

PECHÁČKOVÁ, Marika (2009). Alena [studentský dokumentární film]. Česko. Akademie múzických umění, Filmová a televizní fakulta.