Hana Pinkavová: Dokument je řehole, ale když se podaří, přijdou vteřiny radosti

Hanko, sedíme ve zlínských filmových ateliérech. Vyprávěj mi o svém životě, o kterém vím, že je se Zlínem hodně spojený.

I když jsem přišla na svět ve Frýdku-Místku, hned po mém narození jsme se přestěhovali z Frenštátu do Zlína, kde začal táta (režisér Josef Pinkava) v roce 1946 pracovat u filmu. Díky tomu jsem, aniž bych si to uvědomovala, nasávala od dětství tvůrčí atmosféru; potkávala jsem Hermínu Týrlovou nebo Karla Zemana, na loukách se proháněli koně z jeho filmů, stavěly se trikové makety. Úžasné byly vánoční projekce filmů natočených ve zlínském studiu, stejně jako promítání starých disneyovek. Jednou jsme na počest příjezdu spisovatelky Marie Majerové nacvičili s Hermínou Týrlovou Sněhurku a sedm trpaslíků. Měla jsem hrát Šmudlu, ale styděla jsem se tak, že jsem se těsně před začátkem představení zdejchla a ostatním dětem představení pokazila. Tehdy jsem vůbec netušila, že se sama jednou filmem budu zabývat. Moje životní cesty byly křivolaké, plné výmolů, odboček a hledání.

Poprvé jsem byla ve zlínském studiu zaměstnaná ještě v sedmdesátých letech, nejdřív jako fázařka a koloristka v oddělení kresleného filmu sídlícím v Liškově vile, to trvalo tři roky. Pak jsem do studia nastoupila po FAMU, v roce 1980, kdy jsem deset let pracovala jako režisérka dokumentární tvorby.

Sedíme teď v kavárně zlínských ateliérů, ale původně se tudy vcházelo nahoru do produkcí. Filmem to tu opravdu žilo. Ročně se ve Zlíně natočily čtyři celovečeráky, několik seriálů, dokumentů a animovaných filmů.

Zmínila jsi FAMU. Jak ses na školu dostala?

Na FAMU jsem se hlásila třikrát. Chtěla jsem dělat hraný film, ale táta byl vyloučený ze strany, takže jsem měla cejch a na vysokou jsem se nemohla dostat. Vystudovala jsem Střední všeobecně vzdělávací školu, ze které se pak stal gympl, ale táhlo mě to k výtvarnu. Kreslila jsem, toužila dělat keramiku. Ale táta říkal: „Musíš mít všeobecné vzdělání, lidi z umprumky nemají žádný rozhled a často jsou to blbci.“ Na dvanáctiletce jsem si to doslova odtrpěla. Způsob výuky bez uvádění do souvislostí mě ubíjel a nebavil. Byly to pro mě tři ztracené roky. Po maturitě jsem hledala, co dál; dost jsem fotila, malovala. Ale na UMPRUM (Vysokou školu uměleckoprůmyslovou) do Prahy jsem si netroufala, protože jsem ze střední školy neměla kresebnou průpravu, které bylo potřeba.

Nakonec jsem šla po maturitě do druhého ročníku na střední uměleckou průmyslovku do Uherského Hradiště, na obor malba. Byla jsem velice ctižádostivá, chtěla jsem něčeho dosáhnout, tak mě to hnalo. Po roce jsem ale objevila, že na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci otevřeli studijní dvouobor historie a výtvarná výchova, což mě zpočátku lákalo. To jsem netušila, že po roce 1969 se perspektiva vyučovat na střední škole výtvarku a umění odsune na druhou kolej a já budu odsouzená učit deformovanou historii, která se zase začala upravovat podle komunistické „pravdy“. Věděla jsem, že takovou cestou jít nemůžu. I když jsem měla prospěchové stipendium a zapsala se do druhého ročníku, po roce jsem se vrátila dostudovat střední umprumku, abych se pak mohla hlásit na UMPRUM do Prahy.

Jenže pak se ti cesta na vysokou školu trochu zkomplikovala.

Na střední průmyslovce jsem měla ve čtvrťáku úžasný politický průšvih. Svou druhou maturitu jsem měla dělat v roce 1972, v období největší normalizace, a ten rok jsme jeli na exkurzi do Velkých Losin, kde se dělá ruční papír. Prohlídka začala tím, že nás nahnali do místnosti, povídali o historii a nakonec nám dali podepsat velikou pamětní knihu. Já jsem si hned v duchu říkala: „My, nějací bezvýznamní studenti, se máme podepsat do tak krásné knihy na tak krásný ruční papír? To je škoda.“ Měla jsem kamarádku recesistku Lenku Horákovou – dceru kameramana Antonína Horáka, který dělal s Hermínou Týrlovou –, ta se podepisovala přede mnou. Když mi knihu předala, všimla jsem si, že se podepsala George Sandová. A mě blesklo hlavou, že se podepíšu Hana Dubčeková. Připomínám, že byl rok největší normalizace a já v sobě měla odpor k režimu. Lenka při pohledu na můj podpis reagovala, ať neblbnu. Mezitím jsme šli dolů do papírny, ale já měla její zděšení furt v hlavě. Nepozorovaně jsem vyběhla nahoru, kde kniha pořád ležela. Srdce mně tlouklo. Dostala jsem strach a chtěla podpis Dubčeková trochu opravit, ať nebije tak do očí. Vytáhla jsem propisku – jako na potvoru jsem měla poprvé v životě tužku s červenou náplní –, a když jsem chtěla udělat z Dubčekové Dubčíkovou, červená barva podpis ještě víc zvýraznila. Zpanikařila jsem a modrý nápis se snažila začmárat, ale bylo to jak pěst na oko. Tak jsem list chytla, vyrvala, zmačkala a dala do kabelky. Říkala jsem si, co nějaké naše blbé podpisy. Druhý den jsem jela do školy a v místnosti našeho oboru malba byla jenom jedna holka, která s námi na exkurzi v Losinách nebyla. Malovala se a já se ptala: „Aťko, kde jsou všichni?“ A ona na půl huby odpověděla: „V tělocvičně. Prý nějaký průser v Losinách. Jsou tam všecky čtvrté ročníky.“ Šla jsem tam, otevřela dveře a zaslechla hlas ředitele školy, známého služebníčka režimu, který říkal: „Viníka vypátráme za každou cenu, nenecháme špinit jméno naší školy.“ Zamrazilo mě. A začalo vyšetřování à la Kunderův Žert. Na škole byli velmi aktivní komouši, třeba soudruh Jan Blažek, můj vedoucí oboru a člen ÚV KSČ. Přijela kriminálka, vyšetřovalo se týden, dělaly se plány, kudy kniha putovala. Vůbec nešlo o můj podpis Dubčeková, spíš o to, že na druhé straně vytrženého listu byl zápis posádky sovětských vojsk, jehož vytržení bylo bráno jako politická provokace. Pořád nemohli zjistit, kdo to udělal. Až když začali obviňovat dva průšviháře ze čtvrťáku, kteří předtím vyloupili kiosek s tabákem, a hrozili jim vyhazovem ze školy, nevydržela jsem to a šla se udat. Tvrdila jsem jim, že jsem list nevytrhla kvůli zápisu posádky, ale proto, že jsem ke svému podpisu dokreslila prasátka. Nevěřili. Hrozil mi vyhazov ze školy. Zachránilo mě, že jsem byla výborná studentka, mými pracemi se vždycky chlubili. Nakonec mi dali trojku z chování, na což jsem byla velmi hrdá. Ale protože jsem byla dobrá, slíbili mi, že už se z aféry nic dělat nebude.

Jenže pak se psaly posudky na vysokou školu a já se hlásila na UMPRUM. A soudruh Blažek, akademický malíř, mi četl můj posudek: „Hanu Pinkavovou doporučujeme ke studiu.“ Tak se to údajně odeslalo. Já ale měla pořád přerušenou vysokou v Olomouci a měla jsem možnost poslat přihlášku i z olomoucké univerzity, protože přestup z vysoké na vysokou by byl pro mě nadějnější na případné přijetí.

Měsíc po podání přihlášek mi zavolala sekretářka z UMPRUM: „Jste Hana Pinkavová? Musím vám něco říct. Máte tady dvě přihlášky, z Olomouce a z Hradiště. Ale to Hradiště je hrozné. Já vám to nemůžu říct do telefonu, ale pošlu vám tu přihlášku nazpátek.“ Nezapomenu, když jsem dopis otevřela a četla ho na chodbě. Bylo v něm: „Hana Pinkavová se ke studiu na vysoké škole nedoporučuje.“ Někdo před „doporučuje“ dopsal slovo „ne“, z tečky udělal čárku a věta pokračovala: „…protože pošpinila pověst naší školy a vytrhla list z pamětní knihy papírny ve Velkých Losinách se zápisem posádky sovětských vojsk.“ Krásný posudek. Přesto jsem na UMPRUM šla přijímací zkoušky dělat, ale bylo to úplně marné. Tak začala moje politická anabáze. Na přijímačky jsem táhla kufr plný plastických obrazů, chtěla jsem dělat keramiku. Plastiky byly z moduritu a táta mi musel s kufrem pomáhat. A jak byl těžký, tak se nám v Praze otevřel a táta ho svázal svým opaskem na dva uzly. Když jsem šla po přijímačkách pro svoje věci, zjistila jsem, že uzly byly stejné, moje práce nikoho nezajímaly. Ve mně se v tu chvíli něco zlomilo. Celé přijímačky byly formální šaškárnou a šílenou nespravedlností. Tehdy jsem si řekla, že se na UMPRUM už nikdy hlásit nebudu. Byl to okamžik, který mě vyprovokoval k myšlenkám na FAMU, v bezmocnosti a zároveň touze dokázat, že ve mně něco je.

Jak ses připravovala na přijímačky na FAMU?

Odjakživa jsem si psala různé fejetony a krátké povídky, taky jsem fotila. V jedenadvaceti mi táta konečně půjčil svůj fotoaparát Exakta, kterým jsem nafotila čundrácký potlach někde u Rožnova. Když jsem film vyvolala, pozvala jsem tatínka do koupelny, kde jsem si mokré fotky vylepila na kachlíky, byla to moje první „výstava“. Táta si vzal brýle, chvíli fotky prohlížel a pak obdivně zamručel. Pak coby věčný kritik dodal: „Tahle fotka je dobrá, tady bys měla trošku ubrat, udělat menší výřez, tady přidat.“ Přesto jsem to brala jako pochvalu, která mě povzbudila. Od té doby jsem začala fotit jak divá. Potom jsem už měla svoji malou fotokomoru, kde jsem si zvětšovala reportáže. Zajímali mě hlavně lidi, jejich výrazy. Dvakrát jsem se přihlásila na tehdy prestižní celostátní festival ženské fotografie Femina fotografia, vyhrála jsem druhé místo. Potom jsem se šla tajně podívat na výstavu na Staroměstskou radnici, a když jsem viděla své první fotky vystavené, chtěla jsem vykřičet do světa: „To jsem dělala já!“ Bylo to krásné.

Do roka od rozhodnutí studovat FAMU jsem si připravila všecky fotografické práce potřebné na přijímačky. Chtěla jsem fotit, točit, možná dělat hraný film. Zkoušky jsem dělala třikrát. Tátovo vyloučení ze strany představovalo v té době nejhorší možný flastr, do toho mě dopředu k neúspěchu odsuzoval i můj posudek. Talentové zkoušky totiž tvořily jen dvacet pět procent z celkového hodnocení uchazeče, dalších sedmdesát pět byl politický profil, ve kterém se objevilo i to, že můj děda jezdil s autobusem a byl živnostník, dokonce jednou na pár měsíců zavřený pro pobuřování. Přitěžující byl i fakt, že moje sestřenice v roce 1967 emigrovala do USA.

Zkoušky na FAMU jsem dělala dvakrát, jednou mi z práce přihlášku ani neodeslali a bez doporučení místní organizace KSČ se přihlásit nedalo. Potřetí jsem se hlásila sama, riskla jsem to i bez doporučení. V oddělení kresleného filmu mi říkali: „Soudružko Pinkavová, vy nevíte, že žena má jiné poslání než studovat na vysoké škole? My nepotřebujeme, abyste studovala. Proč jste pořád tak nespokojená?“

Při talentovkách na FAMU jsem se pak umístila jednou na prvním a jednou na druhém místě. Přesto mě nevzali. Bez posudku bylo přijetí na školu opravdu nemožné. A tak jsem začala chodit po okresních a krajských sekretariátech strany, kde jsem papalášům říkala: „Já přece nemůžu za to, že tátu, který nic neudělal, vyloučili ze strany. Byl pro Dubčeka a komunismus s lidskou tváří, za který by měli bojovat všichni.“ Soudružka Chejnovská na okrese mi na to řekla: „Ano, děti nemůžou trpět za chyby rodičů.“ A já jí odpovídala: „Můj táta nikdy žádnou chybu neudělal, točil dětské filmy, filmy o vztazích, laskavé, úžasně angažované a prodávaly se po světě.“ Soudružka pak slíbila, že se na věc podívá, ale nestalo se nic. Ani po třetím pokusu v roce 1975 jsem se na školu nedostala. Bylo to pro mě šílené období beznaděje. Měla jsem sebezničující ataky… Chtěla jsem roztřískat všecky své plastiky, napadalo mě všecko skončit. Naštěstí mi v tom máma zabránila… Svou roli možná sehrálo i to, že jsem rozená ve Lvu a nevzdávat se a bojovat jsem zdědila po předcích.

Ve zlínském studiu jsem dělala kulturní referentku a vedla filmové semináře, bylo jich přes stovku, tahala jsem do studia lidi z filmotéky, z FAMU, odborníky a ty, co něco uměli. Moc mě to bavilo a zajímalo. A jednoho zářijového dne roku 1975 jsem si řekla: „V pátek dopoledne jedu do filmotéky, a když mi vyjde čas, zajdu na ústřední výbor strany.“ Tak jsem byla naivní! Netušila jsem, že se tam musí o schůzku žádat a že mě vůbec nemusejí přijmout. Ale jak jsem řekla, tak jsem udělala. O půl jedné jsem konečně našla onu strašnou okachlíkovanou budovu a s krosnou na zádech jsem vešla do vestibulu. Sundávala jsem si batoh a najednou slyším za zády: „Soudružko, co si přeješ?“ Na soklu seděly dvě tlusté baby, soudružky vrátné, s kvéry za pasem. Vjel do mě vztek, že mi začaly tykat. A řekla jsem si: „Od teď budu lhát.“ Odpověděla jsem s předstíraným klidem: „Jdu za panem Vomáčkou.“ To byl chlap, který měl na ústředním výboru na starosti vysoké umělecké školy. A ony hned: „Snad za soudruhem Vomáčkou.“ A já: „Ne, za panem Vomáčkou.“ – „A jsi objednaná?“ V duchu jsem si říkala: „Vy svině!“ A nahlas: „A vy si myslíte, soudružky, že pojedu ze Zlína 350 kilometrů tam a zpátky, aniž bych byla objednaná?“ Ony znejistěly, začaly listovat v papírech: „Ale my tě tu nemáme.“ Řekla jsem: „To jsem si nemyslela, že je na ústředním výboru strany takový bordel.“ Znejistěly. Vzaly telefon a někam rozčileně volaly, pak mi řekly, ať čekám mezi dvěma chlapy se samopaly. Srdce mi bouchalo. Po chvíli začal po velkém schodišti sestupovat drobný mužík, onen soudruh Vomáčka, úředníček, který měl v kompetenci umělecké vysoké školy. Byl pátek odpoledne, myslela jsem, že mě vyrazí hned, když nejsem objednaná. Ale Vomáčka mi beze slova pokynul, ať ho následuju. Já mu nervózně začala vyprávět tátův příběh, jak ho vyloučili ze strany, jak hnusné posudky mám, jak pořád marně dělám zkoušky na FAMU, jak mi stále píšou, že vzhledem k omezenému počtu přijatých mě ke studiu nepřijali. Evidentně jsem ho zaujala. Ukázalo se, že nebyl ortodoxním soudruhem. Na krku jsem měla vázičku, řekl, že je moc hezká. „Tu jsem si dělala.“ A on hned: „To by žena taky chtěla, něco takového.“ Řekla jsem mu: „Když mě dostanete na FAMU, bude ji mít.“ Usmál se, vázičku si pohladil a podal mi šálek čaje: „Pokračujte, soudružko.“ Vyprávěla jsem mu o svých návštěvách sekretariátů. „Teď už nic neuděláme, soudružko. Ale příští rok se hlaste znovu a požádejte ústřední výbor o ochranu.“ Na to jsem vykřikla: „Co to je za blbost a paradox? Mám žádat o ochranu ty, kteří mi školu znemožňují? Už nemám sílu hlásit se počtvrté.“ Ale on opakoval, že letos už mi nepomůže. Asi po čtrnácti dnech mi volá děkan FAMU, kameraman Ilja Bojanovský: „Berte to jako soukromý rozhovor, ale přehodnotili jsme výsledky vašich přijímaček a možná by na škole ještě jedno místo bylo. Neříkejte to zatím nikomu, do čtrnácti dnů se vám ozvu.“ Myslela jsem, že v tom má prsty Vomáčka. Čtrnáct dní uplynulo a nic. Tak jsem zavolala děkanovi. Ale cítila jsem, jak zase ochladl a vykrucuje se. Byla jsem zdrcená, ale pak mi blesklo hlavou: „Teď je chvíle pro Vomáčku!“ Vůbec nevím, jak je možné, že mě přepojili na ústřední výbor strany, ale dovolala jsem se Vomáčkovi a říkám mu: „Volal mi děkan, na FAMU je ještě místo, tak se snažte.“ A on se snažil a já se dostala na FAMU. To je, co? Až po čase jsem se na škole dozvěděla, že tehdy děkan slavil padesátiny a jeho rozhodnutí vůbec nesouviselo s Vomáčkou, jen asi dostal odvahu, když byl opilý.

Na FAMU jsem se tak dostala v pětadvaceti, ale bez koleje a bez výhledu na jakékoliv bydlení. Byla jsem šťastná, ale zároveň jsem měla i strach. Já, venkovanka, a měla jsem jít do velkoměsta? Chvilku jsem bydlela v hotelu Evropa, ale v zimě jim tam prasklo topení. Z instalatéra, který se mi ho snažil opravit, se vyklubal chartista – bylo to úžasné setkání. Pak jsem bydlela v Malešicích na konečné jedenáctky na staveništi, v likusáku čili baráčku slepeném z překližky, blízko cikánské harendy. Když mi na staveništi zmrzl hermelín, řekla jsem si: „Tady končím, zdraví mám jen jedno.“ A taky jsem pak byla měsíc nemocná. V tu dobu jsme měli jet se školou na lyžařský výcvik. Byla jsem sportovně celkem dobrá, líbila se tělocvikáři Ladislavu Zajícovi a na jeho: „Tak co, Pinkavko, doufám, že jedeš na hory?“ jsem musela odpovědět: „Asi nepojedu, nemám střechu nad hlavou.“ – „Kde teď jsi?“ – „Nikde.“ – „A proč jsi to neřekla? Mám známou šéfku koleje na Hradební. Dones jí slivovicu a řekni, že jsme v příbuzenském vztahu.“ Slivovice jsem donesla dvě. Můj první úplatek. Ale dostala jsem místo na koleji HAMU, v hudební zkušebně, kde přes den hráli studenti, ale mně to nevadilo, byla jsem šťastná, že mám kde bydlet. Muziku jsem milovala. Dokonce jsem tu našla inspiraci ke své první zvukové reportáži prvního ročníku – árie z koupelny, ze záchodu a z nočních večírků u profesora Tichého při zápočtu zabodovaly a já byla dávána kolegům za vzor dobré a originální práce. Takhle jsem začala studovat.

Tento text je pouze fragmentem rozhovoru, který v kompletní podobě vychází v knize Ženy o ženách. Obsahuje odkazy na filmy a rozhovory, které si můžete k projektu pustit, a knihy, které si můžete přečíst.

FILMY:

PINKAVOVÁ, Hana (2014). Aleš Valášek, scénograf a kostýmní výtvarník. In: Jít za svým snem [dokumentární série]. Česko. ČT art, 2. 4. 2015.

PINKAVOVÁ, Hana (2017). Barbara Herz, divadelní režisérka. In: Jít za svým snem [dokumentární série]. Česko. ČT art, 18. 5. 2017.

PINKAVOVÁ, Hana (2000). Cena za štěstí [dokumentární film]. Česko.

PINKAVOVÁ, Hana (1987). Děkuju vám, že jste přišli [dokumentární film]. Československo.

PINKAVOVÁ, Hana (1983). Dělání všechny smutky zahání [dokumentární film]. Československo.

PINKAVOVÁ, Hana (2006). Designér Jaroslav Větvička. In: Nehasit! Hořím! [dokumentární série]. Česko. ČT art, 13. 12. 2006.

PINKAVOVÁ, Hana (1994). Dobré zprávy Daniely Brázdové z Chvalčova. In: Dobré zprávy [dokumentární pořad]. Česko. ČT2, 16. 12. 2007.

PINKAVOVÁ, Hana (1994). Dobré zprávy Diny Štěrbové z Olomouce. In: Dobré zprávy [dokumentární pořad]. Česko. ČT2, 9. 3. 2011.

PINKAVOVÁ, Hana (1994). Dobré zprávy MVDr. Blanky Miholové z Kroměříže In: Dobré zprávy [dokumentární pořad]. Česko. ČT2, 12. 3. 2011.

PINKAVOVÁ, Hana (2006). Farmářka Hana Maturová. In: Nehasit! Hořím! [dokumentární série]. Česko. ČT art, 8. 11. 2006.

PINKAVOVÁ, Hana (2016). Gabriela Vermelho, muzikantka. In: Jít za svým snem [dokumentární série]. Česko. ČT art, 4. 5. 2017.

PINKAVOVÁ, Hana [1991]. Hnízdo [dokumentární film]. Československo.

PINKAVOVÁ, Hana (1988). Holky, vypnout prsa [dokumentární film]. Československo.

PINKAVOVÁ, Hana (1978). Já tomu říkám nedrcat se o nebesa [dokumentární film]. Československo.

PINKAVOVÁ, Hana (1989). Jak se maluje radost [dokumentární film]. Československo.

PINKAVOVÁ, Hana [1995]. Jdu ke svejm štětkám [dokumentární film]. Česko.

PINKAVOVÁ, Hana (2017). Jiří Bartovanec, tanečník. In: Jít za svým snem [dokumentární série]. Česko. ČT art, 11. 5. 2017.

PINKAVOVÁ, Hana (2006). Kamenosochařka Zuzana Čížková. In: Nehasit! Hořím! [dokumentární série]. Česko. ČT art, 20. 12. 2006.

PINKAVOVÁ, Hana (1986). Kam růže nesmějí [dokumentární film]. Československo.

PINKAVOVÁ, Hana (2001). Mineralog Vojtěch Bárta. In: Nehasit! Hořím! [dokumentární série]. Česko. ČT art, 9. 3. 2003.

PINKAVOVÁ, Hana [pravděpodobně 1991]. Můj věrný kamarád [dokumentární film]. Československo.

PINKAVOVÁ, Hana (1986) Přijď, ať zase omládnu [dokumentární film]. Československo.

PINKAVOVÁ, Hana (2014). Radka Tesařová, malířka. In: Jít za svým snem [dokumentární série]. Česko. ČT art, 18. 5. 2017.

PINKAVOVÁ, Hana [2000]. Su toulavý pes [dokumentární film]. Česko.

PINKAVOVÁ, Hana (2012). Talenty po letech aneb Ještě hořím! [dokumentární film]. Česko.

PINKAVOVÁ, Hana (2017). Terezie Kovalová, cellistka. In: Jít za svým snem [dokumentární série]. Česko. ČT art, 15. 6. 2017.

PINKAVOVÁ, Hana (1982). Třináct [dokumentární film]. Československo.

PINKAVOVÁ, Hana (1984). Ukážu ti svou tajnou skrýš [dokumentární film]. Československo.

PINKAVOVÁ, Hana (2010). Varhanář a varhaník Tomáš Jeřábek. In: Úděl nadání [dokumentární série]. Česko. ČT art, 12. 1. 2011.

PINKAVOVÁ, Hana (2014). Vladivojna La Chia, muzikantka. In: Jít za svým snem [dokumentární série]. Česko. ČT art, 23. 4. 2015.

PINKAVOVÁ, Hana (2009). Výtvarnice Julie Vojtková. In: Nehasit! Hořím! [dokumentární série]. Česko. ČT art, 10. 2. 2010.

PINKAVOVÁ, Hana (1989). V zámku a pod zámkem [dokumentární film]. Československo.

PINKAVOVÁ, Hana (2002). Zápasníci Jan a Tomáš Vokounovi. In: Nehasit! Hořím! [dokumentární série]. Česko. ČT art, 16. 3. 2003.

PINKAVOVÁ, Hana (2000). Zlínský kopec snů [dokumentární film]. Česko.

PINKAVOVÁ, Hana (1995). Život arcibiskupa olomouckého a metropolity moravského Jana Graubnera pohledem Hany Pinkavové In: GENUS [dokumentární pořad]. Česko. ČT2, 7. 4. 1996.

PINKAVOVÁ, Hana [1998]. Život píše ďábelské příběhy [dokumentární film]. Česko.

PINKAVOVÁ, Hana (1995). Život plastické chirurgyně Radany Königové v pohledu Hany Pinkavové In: GENUS [dokumentární pořad]. Česko. ČT2, 3. 11. 1996.

PINKAVOVÁ, Hana (2011). 13. komnata kardinála Miloslava Vlka. In: Úděl nadání [dokumentární série]. Česko. ČT art, 6. 4. 2012.

TELEVIZNÍ POŘADY:

GEN – Galerie elity národa (1992–1994, 2001–2002, 2017–2018). [dokumentární cyklus]. Československo a Česko. ČT1.

GENUS (1995–1996) [dokumentární cyklus]. Česko. ČT1.

Zpověď (1999–2004) [dokumentární cyklus]. Česko. ČT1.

Třináctá komnata (2005–) [dokumentární cyklus]. Česko. ČT1.

Jak se žije (1999–2019) [dokumentární cyklus]. Česko. ČT2.

Oko – pohled na současnost (2004–2012) [dokumentární cyklus]. Česko. ČT2.

Nehasit! Hořím! (2003–2010) [dokumentární cyklus]. Česko. ČT2.

Úděl nadání (2011–2013) [dokumentární cyklus]. Česko. ČT art.

Jít za svým snem (2015–2017) [dokumentární cyklus]. Česko. ČT2.

SPOLUPRÁCE NA FILMECH: